Parkour více než nový sport / 16.03.2018

Hledáte sport na čerstvém vzduchu, který vám vybrousí postřeh, rozvine obratnost a naučí vás znovu se radovat z čistého pohybu a dokonalosti lidského těla? Dejte se na parkour – moderní a osobitý sport pohlcující napříč planetou nejen dnešní mládež.

Zrodil se ve Francii především díky umění profesionálního hasiče a později také herce Davida Belleho. Svou roli při vzniku parkouru sehrály také vojenské překážkové běhy či uskupení Yamasaki s historií odehrávající se především na předměstí Paříže. Má spoustu podob a prakticky žádná pravidla. „Z jednoho úhlu pohledu je to sport o efektivitě, rychlosti a bezpečnosti pohybu přes složité a na první pohled možná nebezpečné překážky. K tomu se váže spousta různých technik přeskoků, skoků a podobně. Z jiného úhlu pohledu jde o aktivitu výrazně založenou na filozofii přístupu člověka k vlastnímu pohybu a pohybové zdatnosti. Tím se asi nejvíce odlišuje od běžných sportů,“ myslí si zkušený parkourista a zároveň trenér Jiří Paclt. Toto mladé odvětví je navíc často kombinováno s gymnastikou, boulderingem, tanečním stylem breakdance či bojovým uměním capoeira.

I přes absenci všeobecně daných pravidel jsou pořádány různé parkourové soutěže. „Třeba závody v rychlosti překonání nějaké trasy, nebo takzvané freeruningové soutěže, kde porota boduje obtížnost, flow, tedy jakési plynutí, či provedení jednotlivých prvků. V těchto soutěžích už samozřejmě pravidla jsou, bez nich by to nešlo. Jsou však určena organizátorem soutěže, nikoliv globálně nějakou organizací, která by všechny soutěže zastřešovala,“ vysvětluje Jiří Paclt. V České republice jsou parkourové komunity rozesety po celém území, ale ty největší základny se nacházejí v Praze a Brně. V obou městech, a také v Plzni, jsou dokonce speciální haly, které nabízejí výborné tréninkové podmínky. Sportovci se parkouru věnují i v rámci Sokola. „U nás v Lounech funguje parkour v součinnosti se Sokolem už asi sedm let,“ vypočítává Paclt. „Místní parkourové komunity přicházejí do Sokola často proto, že v okolí nemají jinou možnost pro trénink pod střechou, či jak se dostat ke gymnastickému vybavení. Zájem ze strany Sokola začal tedy přicházet v reakci na parkourovou komunitu. Obě strany si vzájemně hodně pomohly.“

I přes svoje mládí si tento neotřelý a mnohdy nebezpečně vyhlížející sport vybudoval v Česku solidní postavení. Vždyť čeští parkouristé se drží v závěsu za světovými špičkami z Anglie, USA či Ruska. Nejznámějším českým parkourovým jménem je pravděpodobně Tomáš Zonyga, který si při nešťastném pádu při jednom ze skoků zlomil první krční obratel a jako zázrakem vyvázl bez poranění míchy. „Toto zranění převážně končí smrtí. Jeho to ale neodradilo, k parkouru se vrátil hned, jak mohl a v tréninku pokračuje,“ neskrývá obdiv jeho parkourový kolega Jiří Paclt. Jedním dechem však ujišťuje, že tento sport není ani zdaleka tak nebezpečný, jak se na první pohled může zdát. „Dokonce je pravděpodobnější, že se zraníte při fotbale. V parkourovém tréninku se člověk učí vyhodnocovat rizika a správně posuzovat svůj strach, což jinde moc neuvidíte. Zároveň nedochází k přetěžování jedné části těla jako u jiných odvětví. A jako bonus se naučíte bezpečně padat na tisíc různých způsobů.“

A tak není divu, že se dnes parkouru často věnují i křehké dívky. „Pořád jich je podstatně méně než kluků, ale zlepšuje se to. Ve světě existují parkourové lekce i pro lidi v důchodovém věku, trénink se dá snadno přizpůsobit,“ říká Paclt. A jaké jsou podle něj předpoklady pro to, stát se dobrým parkouristou? „Pozitivní přístup k pohybu a mentalita začátečníka. Začátečnická mysl totiž nemá předsudky a není fixována na nějaký konečný výsledek. To vám dává ohromnou volnost, možnost kreativního myšlení a obrovskou motivaci. Zažíváte pak radost z každodenního objevování detailů různých aspektů pohybu.“ Jak sám Jiří Paclt přiznává, na začátku jeho parkourové cesty byla frajeřina. „Teď už u parkouru zůstávám z jiných důvodů. Neustálý přísun nových věcí, poznávání sebe, těla, technik, objevování možností pohybu a kvůli komunitě založené na pohybu, který si v ní všichni umí užít. Člověku, který k nám přijde poprvé a o parkouru nic neví, může připadat, že se tam někdy chováme jako šílení primáti v zoo. Ale myslím, že opustit občas některé civilizační zvyklosti a objevovat svět pohybem není vůbec na škodu. Bez pohybu by přeci nebyl život.“