Vladimír Richter – Mé vzpomínky na Sokol / 28.03.2017

Vladimír Richter – Mé vzpomínky na Sokol

Oba rodiče byli od mládí v Sokole. Dívám-li se na legitimace mého tatínka, začínal v Budyni nad Ohří v roce 1923. Tam se seznámil s maminkou. Přeskočím řadu let. Rodiče se vzali, přestěhovali do Prahy. Tatínek cvičil v Sokole Malá Strana. Tam poznal i pana presidenta Masaryka. Posléze se rodiče stali členy jednoty na Vinohradech. Cvičili v provisorní budově vedle Šretrovy restaurace a pomáhali stavět brigádnicky dnešní sokolovnu.

Se svými vzpomínkami začnu rokem 1947. To jsem se stal i já členem Tělocvičné jednoty Sokol Královské Vinohrady, župa středočeská Jana Podlipného. Takto oficiálně to bylo napsáno na mé domovence na červené košili. Samozřejmě, že jsem si to mohl přeslabikovat až o dva roky později. Ve skutečnosti to moc oficiální s tím přijetím nebylo. Zkrátka maminka mě tam přivedla za ruku. Bylo mi pět let. A nevím, kterého dne v týdnu to bylo. Spíš bych mohl říci, kterého dne to nebylo. Určitě to nebylo v sobotu či v neděli. Spíše v pondělí a ve čtvrtek, to maminka cvičila v tělocvičně, nebo v úterý a pátek. Kdy byla v oddíle rukodělných prací.

Tak to byly asi dny, kdy jsem mohl být zapsán. Ale mimo to jsem v neděli někdy chodil s tatínkem do loutkového divadélka. Bylo v přízemí sokolovny. A s maminkou jsem chodil na písek za házenkářským hřištěm, tam co se dnes pořádají koloběžkové závody. Jednou jsem tam stavěl tunel. Do něho jsem pustil autíčko, tunel spadl a já to autíčko již nenašel. Snad je tam dodnes.

V úterý a v pátek cvičili žáci, pak dorost a muži. A staří páni. Když jsem si odcvičil, tak jsem hned zamířil do třetího patra, kde měla děvčata kroužek rukodělných prací se sestrami Klaudovou, Křečkovou, Šťastnou, Zelenkovou a Richterovou. To je s maminkou. Jen pro doplnění. Anuška Klaudová je dívčí jméno maminky sestry Jurčíčkové z Tyršova domu. Jako syn krejčího už jsem uměl přišívat knoflíky, takže mne bavilo se dívat, jak dovedou šikovné prsty děvčat dělat pěkné věci. A byly to opravdu pěkné věci. Tenkrát přišel do kin barevný film Sněhurka a sedm trpaslíků. Kolik děvčat se podílelo na postavičkách Sněhurky a trpaslíků, to již nevím. Ale byla mezi nimi Alena Dostálová. Sněhurka a trpaslíci byli věnováni armádě za darované battledresy a stany. Jinak se výrobky prodávaly na akademiích a výtěžek šel na nákup materiálu do kroužku rukodělných prací.

Vybavují se mi některá jména. Vzpomínám na Jindřišku Špačkovou. A také na Alenu. Příjmení raději neuvedu. Ta se do mé paměti vepsala tím, že občas jí sestry vedoucí po příchodu poslaly umýt si krk, uši a ruce. Jo, a Božka Pačáková. Ta později prodávala v cukrárně na Žižkově a já tam občas šel na dortík.

Když cvičila děvčata a ženy, tak ve třetím patře byl kroužek rukodělných prací pro kluky. Tam jsem chodil pouze obdivovat. S jehlou a knoflíkem mi to šlo. Ale vzít do ruky lupenkovou pilku, tak bylo jisté, že vlásek pilky to má sečteno během několika vteřin. Ale můj bratr byl velmi šikovný a jeho výrobky jsem doma obdivoval. Vzpomínám na dřevěný nůž na otevírání dopisů. Držátko bylo ve tvaru sovy. Detaily byly vypáleny do dřeva.

Sokol na Vinohradech měl také oddíl pro pobyt v přírodě. Ale zatím zůstanu v sokolovně ve třetím patře. Vedle místností rukodělného kroužku byla místnost, kde pod vedením bratrů Moravce a Hampla jsme se učili poznávat stromy, listy, stopy zvěře, pochodové značky, uzly a Morseovu abecedu. Na zdi byl velký kruh, asi tak 1 metr v průměru, se znakem tábornického oddílu. Kolem po okraji nápis Tábornický oddíl Sokol Vinohrady, uprostřed sokol s rozepjatými křídly, pod ním stany a táborový oheň.

Tábornický oddíl dělal občas výlety. Vždycky bylo vidět, že to jdou sokolové. Buďto v létě v červených košilích, s praporkem oddílu. Nebo v battledresech z přebytků anglické armády. K vojenskému stejnokroji se nosila plátěná lodička s emblémem Sokola. A na levém rukávu bílé kolečko Sokol. Samozřejmě, že žádná velikost nepasovala na pětiletého kluka. Na vojáka jsem byl značně podměrečný. Ale aby mi to nebylo líto, že bratr má a já ne, tak mi tatínek stejnokroj ušil.

Živě si pamatuji, že tyto dresy byly na pultě šatny pro návštěvníky divadélka a muži, dorostenci a žáci si vybírali svoji velikost. Dnes už tam šatna dlouho není, stejně tak jako byt sokolníka Vojíře, je tam restaurace. Ale zpátky k výletům. Bylo vidět, že jdou sokolové. V čele s bratrem náčelníkem Sojkou, s bratry Papežovými, s Moravcem či Hamplem. A bylo slyšet, že jdou sokolové. Protože měli s sebou trubače. To byl můj bratr s polnicí.

Tu trumpetu zatím přeskočím. Jsem u táborníků. Měli jsme svůj první tábor v roce 1947 v Radonicích u Kadaně (bratr Jirsák ve svých vzpomínkách mylně uvádí Radonice u Kladna). Bylo to u Doupovských vrchů. Vzpomínky by mohl dodat můj bratr. Já si pouze vzpomínám, že vedle hřiště tekl potok a byla tam louka s velmi vysokou trávou. Po létech jsem si tam udělal výlet. A byl jsem zklamaný. Tráva byla nízká. Já si uvědomil, že tenkrát jsem byl malý já. Bylo mi pět let.

Zato další rok už jsem měl zážitek na celý život. Tábor se stany s podsadou byl v Plané nad Lužnicí. Stany do kruhu, uprostřed ohniště, stožár s vlajkou. Opět vzpomínky by mohl dodat můj bratr. Já tam byl pouze jednou na výletě s rodiči. Mám fotografii, sedím na ramenou mého bratra, vedle sestra Sojková, bratr náčelník Sojka, moje maminka a Josef Papež. Kdybych neměl fotografii, tak si na to nepamatuji. Ale pamatuji se na odpolední deštík, na pleskání kapek na střechu stanu a na šumění Lužnice. Nádherně mne to uspalo. Mé první přespání pod stanem.

A ještě jednou se vrátím do třetího patra sokolovny. Byla tam také místnost, kde pod vedením bratra Bedy Papeže cvičil trubačský sbor Sokola Královské Vinohrady. Asi deset trubačů, kluků ve stáří 10 – 14 let, s fanfárkami a pokud bylo nějaké veřejné vystoupení, tak na nich vlaječky a k tomu ještě bílé kožené rukavice s vysokou manžetou. Bratr cvičil i doma, takže já měl příležitost si občas nástroj půjčit a po jisté době jsem zvládl tóny. Chodil jsem pak o patro výše k přátelům mých rodičů, ke Kytkovým. Měli doma starého dědečka, který byl hluchý. Já občas přišel a zkoušel, je-li stále ještě hluchý a to tak, že jsem mu zatroubil do ucha.

Trubačský sbor se stal posléze sborem Československé obce sokolské. Můj bratr fanfárou z náčelnického můstku zahajoval v roce 1948 XI. všesokolský slet. Má schovanou fotografii v novinách. Po sletu k nám přišel jednoho dne bratr Beda Papež, přinesl vlajku a mamince řekl: „dobře to schovej, v Sokole se dějí divné věci“. Bylo to u nás schováno i s krojem mé maminky a s mým cvičebním úborem. Trubačskou vlajku jsme v roce 1990 s bratrem vrátili do vinohradského sokola. A kroj si ještě užila maminka ve sletovém průvodu v roce 2000. To už ale jela na vozíku. Bylo jí 94 let.

Abych nezapomněl na své vlastní cvičení v tělocvičně. Bylo to ve velkém sále, protože nás bylo hodně. Cvičitelé měli vždy tmavomodré šponovky s červeným páskem s bílými pruhy a bílým tričkem s červeným lemováním. Většina žáků byla v červených košilích a režných krátkých kalhotách. Ten sál také vypadal poněkud jinak, než dnes. Na podiu klavír, u něho bratr Schneider. K nástupu velel bratr Sojka, měl na krku na šňůrce povelku. Tou dával povely k nástupu i ke střídání nářadí. Někdy za něho zaskočila i náčelnice žen sestra Husáková. Cvičili nás bratří Heinz, Josef Papež, Gerlický, Hlaváček, Schneider. Toho když jsem po létech jednou slyšel velet k nástupu, tak jsem si uvědomil, že velí pořád stejně. Bylo to: „v dvoj--------řad nastoupit“. Bratr Heinz nás učil, jak stát v pozoru. Měl ruce tak přitisknuté ke stehnům, že mu je ani dva kluci nemohli odtrhnout. A při pochodu kolem tělocvičny za zpěvu sokolských písní, jsme si vždy přidupli levou nohu. Nevím, zda to bylo dle předpisu, nebo proto, aby si méně chápaví kluci připomněli, že jdou špatnou nohou.

Blížil se slet a my nacvičovali. Jednak při nástupu při pochodu jsme se učili zpívat píseň Hej pustili sokola, bystře se dal v let… A pak sletovou skladbu. V té naší jsme pochodovali kolem cvičitele a říkali: „Levá, pravá, levá, pravá, pěší chůze, ta je zdravá. Levou, pravou, levou, pravou, už jsem prošel celou Prahou“. Nakonec jsem ale na sletu necvičil. Neboť sletem byli vytíženi oba rodiče, cvičil i bratr a já tedy byl odsunut k tetě na venkov, abych doma nepřekážel.

Neměl bych ještě zapomenout na schodiště. Pěkně se tam jezdilo po zábradlí. Jednou jsem takhle jezdil se syny sokolníka Vojíře. Byl jsem v sokolském. A zastavil nás nějaký civil. „Co to tu, kluci, děláte?“ A já tomu civilu odpověděl: „Do toho vám nic není, já jsem sokol“. Tak ten civil byl starosta bratr Miroslav Jirsák, otec bratra Jirsáka, který po roce 1990 se stal starostou obnoveného vinohradského Sokola.

A na vstupní halu. Sál šermířů, vedle vzpěrači a zápasníci. Loutkové divadlo a okénko matrikáře bratra Hlaváčka. Či snad lépe soudruha bratra? Moje maminka vzpomínala, že měl na svědomí posletové čistky.

No a po sletu přišlo kádrování a vyhazování. Vyhozeni byli oba mí rodiče jako kádrově poznamenaní. Z tatínka krejčího se rázem stal krejčí-živnostník, maminka se stala ženou v domácnosti. Tak jsem to musel řadu let hlásit či vyplňovat ve škole. Já s bratrem jsme ještě dva roky chodili cvičit. Bratr se cvičením skončil v roce 1950. Jako syna živnostníka ho nepustili na gymnasium, ale měl jít do dolů, kde si měl vylepšit kádrový profil. Naštěstí hrál na housle a dostal se na konzervatoř. A kvůli houslím už nemohl ani cvičit, ani chytat v brance, neboť byl ve vinohradském Sokole členem družstva české házené. A já skončil se cvičením také.

Tím bych měl skončit, ale neskončím. Jako rodina krejčího-živnostníka jsme neměli nárok na potravinové lístky, vše se muselo kupovat draze na volném trhu. Řada známých sokolů nám dávala potravinové lístky, které někdy nevyužili. Když řeknu dnes vnukovi, že to byla taková špatná doba, že jsem si musel kafe – cikorku sladit bonbóny, tak se dívá nechápavě. My totiž neměli cukr a tak mi maminka vždycky roztloukla ledovku, se kterou jsem sladil. Lístky na bonbóny byly z těch darovaných. Od sestry Noskové jsem občas dostal nějaké hračky po Aljovi. Se sestrou Šťastnou jsme se stýkali i nadále. To je i po jejím vyhazovu. Byla zaměstnaná v tiskárně a nosila mi papíry, na které jsem si kreslil. Měla syna Mirka, byl řadu let po roce 1948 komunisty vězněný, protože si dovolil na jednu nástěnku dát fotografii královny Alžběty. Nevím, zda to bylo v souvislosti s její svatbou či korunovací.

A bratr Záhorský, lékař, pomohl mému tatínkovi, napsal mu takovou diagnosu, že jako krejčí-živnostník nebyl nasazen na „dobrovolnou brigádu“ do dolů. A také mně. Po zápalu mozkových blan jsem k němu chodil na zdravotní středisko. Vedl mne pod jiným jménem, neboť jako syn krejčího-živnostníka jsem neměl nárok na bezplatné léčení. Po mém uzdravení mé zdravotní materiály skartoval. Takže tyto řádky jsou nejen vzpomínkou na sokolskou sounáležitost, ale i poděkováním.

Mám tím skončit? Ne. Ještě jedna věta. Když jsme šli při XIV. všesokolském sletu v průvodu Prahou, tak měl na sobě vnuk Vojta mou uchovávanou červenou košili, režné kalhoty a černou čepičku.