V jaké kondici slaví Pimprlata třicetiny?

Myslím, že v dobré. Soubor má osmnáct členů, včetně pokladní nebo obsluhy bufetu nebo šaten. Je to pestrý kolektiv lidí od třiceti do pětaosmdesáti let. Hrajeme každý měsíc dvě představení a většinou máme vyprodáno. Pak těžce neseme, když děti přijdou a my pro ně nemáme místo. Ale divadélko není nafukovací, vejde se sem tak 60 až 70 lidí. Pak už jde o bezpečnost. Zavedli jsme proto předprodej, který spouštíme dva dny před představením.

Jak probíhaly oslavy třicetiletého výročí?

V týdnu od 25. do 30. května jsme připravili hned několik akcí. Celý týden byla v sokolovně k vidění výstava našich loutek. V pátek 28. května jsme se připojili k Meziříčské muzejní noci a odehráli jsme dvě loutkové představní - večerníček s kašpárkem pro děti a večerníček pro dospělé. V sobotu následovala minipřehlídka loutkových divadel, v rámci které mohli diváci vidět i Loutkové divadlo Kašpárek z Přerova a LD Pronitka z Prostějova.

Jaké hry máte v repertoáru?

Hrajeme úplnou klasiku - O perníkové chaloupce, O veliké řepě a podobně. Máme na repertoáru asi třicet her. Děti k nám chodí tak do sedmi let, pak z toho už vyrostou a začne chodit zase další generace. Takže ty hry točíme. Ale oni se na to vždycky těší a ptají se, kdy zas bude "ta o té řepě". Dřív ČOS pořádala loutkářské školičky, což nám hlavně v začátku hodně pomohlo. Nejenže jsme tam získali inspiraci na samotné hry, ale naučili jsme se i práci s loutkama.

Jak často zkoušíte?

I když ty hry pořád točíme, zkoušet musíme, protože to člověk samozřejmě zapomíná. Zkoušíme každý týden ve čtvrtek. O to je to obdivuhodnější, že ti lidi ve svém volnu takto pravidelně chodí. Místo jedné zkoušky je pak ve čtvrtek generálka, v pátek hrajeme první představení a v sobotu druhé. Je zajímavé, že v sobotu chodí s dětmi víc tatínci. Kromě našeho divadélka hrajeme i na akcích města, pro muzeum nebo třeba na zámku v Lešné. Pravidelně se také účastníme sokolské přehlídky loutkových divadel. Tady nikde široko daleko loutkové divadlo není, takže k nám jezdí k rodiny z Rožnova pod Radhoštěm, ze Vsetína nebo z Hranic, prostě z celého regionu bych řekla.

Jak ses k loutkám dostala?

Vystudovala jsem uměleckou průmyslovku v Brně a celý života jsme pracovala jako výtvarnice v propagaci a vedoucí propagace. Pochopitelně to bylo za minulého režimu. A tak za to, že jsem propagovala tenkrát ty komunisty, tak teď to beru jako splátku veřejnosti (smích). Na škole jsme měli i dějiny umění a v dílnách jsme loutky tvořili, ale nikdy jsem se tomu nevěnovala, až na důchod jsem si zařídila tuto práci.

Vzpomeneš si, jak to všechno s divadlem začalo?

V roce 1996 za mnou přišla děvčata, když se sokol ve Valašském Meziříčí obnovoval, že založíme loutkové divadlo. Tenkrát jsem si říkala, že je to už mrtvá disciplína, ale vyhověla jsem jim a vyrobila pár loutek a pár kulis. Ale postupně se to rozjelo a nechali jsme si udělat přenosné divadlo. O představení byl takový zájem, že jsme se rozhodli udělat stálé divadlo, ve kterém se nám hraje skvěle. Sice by mohlo být malinko větší, ale vlastně ne o moc. Myslím, že ty loutky vyžadují komorní atmosféru. Hráli jsme i na stadionu, ale není to ono.

S jakými loutkami hrajete?

Máme marionety, javajky a maňásky. Javajky, maňásky a kulisy vyrábím já. Marionety jsme si přivezli ze starého fundusu ze Sokola Frenštát pod Radhoštěm. Občas nám něco chybělo, tak jsme si to nechali místním řezbářem udělat. Je to nákladné, ale jsou krásné. Máme rozdělené mluvení a vodění. Ti, kdo mluví, musejí sedět ve vedlejší místnosti a mluví do mikrofonu. Přes kameru se dívají na to, co se na scéně právě děje a podle toho se orientují. Je to tu malé a tak to jinak bohužel nejde. Já nesnáším předem nahraný komentář. Divadlo je o tom, že je to živý kontakt. 

Jaká hra má největší ohlas?

Pejsek a kočička. Jakékoliv zvíře v jakékoliv loutkové hře vždycky pozvedne náladu. Proto se snažíme dát zvíře do každé hry. Pak jsou oblíbené pohádky od Boženy Němcové. 

Co tě na loutkách baví?

Mě baví jakákoliv tvůrčí činnost. Sice kolikrát si říkám, jestli to mám ještě zapotřebí, protože je mi 83 let. Ale my se tady kolikrát tak nasmějeme a mě to vždycky nabije. Člověk je bohatý tím, co dokáže rozdat. Já peníze nemám, tak rozdávám dětem radost. Chodí za mnou maminky s dětmi a děkují mi, že to děláme, že je to skvělé. To vždycky potěší.

Od kdy jsi v Sokole?

Do Valašského Meziříčí jsem přišla v roce 1967, tehdy byla moje tchyně poslední náčelnice místního Sokola, než ho zrušili komunisté. Já jsem se taky ve sportu pohybovala. Po revoluci jsme v roce 1994 dostali sokolovnu v restituci zpět.

Pořád cvičíš?

Samozřejmě. Věrná garda - moje značka. Cvičila jsem na sletu skladbu pro seniory a věrnou gardu. Ale Sokol není jen o cvičení. Tradice veřejných cvičení tady přežila i komunismus. Akorát se to nejmenovalo Sokol. Tady se cvičilo a zároveň ženský za sokolovnou vařily hrušky na frgály, říkalo se jim frgálová rota. Tak jsem si říkala, že to je můj cíl se jednou dopracovat do této skupiny. Pak přišla revoluce a Sokol byl obnoven.

Co je na té práci s loutkovým divadlem nejtěžší?

Dneska se dá sehnat vlastně úplně všechno, ale lidi, ti se shánějí těžko. A když už ty lidi máš, tak není lehké s nimi umět dobře pracovat. Aby to mezi dvaceti lidmi klapalo, to taky není snadné, už je to větší kolektiv. Ale klape nám to. Myslím, že toto funguje za každého režimu. Vždy existuje skupina lidí, která je ochotná dělat něco pro druhé. Mladí, staří, to je jedno, ale musíš na ně ale natrefit.

Text a foto: Jana Horká