2017 rok československých legií

Sokolský odboj / 26.11.2015

Stojíme pevně, připraveni s novou silou za lepší příští své drahé vlasti i bojovat…

Plk. Mgr. Michal Burian, Ph.D.

V celé, dnes již více než stopadesátileté, historii Sokola nalezneme stěží slova, která by lépe charakterizovala postoj jeho členů v dobách ohrožení národa. Tato slova zazněla v červenci 1938 při slavném X. všesokolském sletu v rámci skladby Přísaha republice. Nejen skladba, jejímž autorem byl později nacisty umučený František Pecháček, ale i celý slet se stal pro národ symbolem připravenosti k obraně vlasti.

První kapitolu boje za národní samostatnost ale sokolové napsali již o více než dvě desítky let dříve. V letech první světové války patřil Josef Scheiner k zakládajícím členům tzv. Maffie, tedy skupiny politiků, která podporovala činnost T. G. Masaryka v zahraničí. Z prostředků České obce sokolské také poskytl jeden z prvních finančních příspěvků na Masarykovu „zahraniční akci“. Českou obec sokolskou ministerstvo vnitra v listopadu 1915 sice rozpustilo, v té době ale již sokolové déle než rok sehrávali svou historickou úlohu při vytváření československých legií ve Francii a v Rusku.

V okamžiku zahájení válečných operací se na území Dohodových mocností nacházely desetitisíce Čechů a Slováků. Část z nich byla přesvědčena, že vítězná válka proti Rakousko-Uhersku a Německu bude zároveň počátkem samostatnosti jejich národa. To vedlo k prvním pokusům o vytváření samostatných českých respektive československých jednotek. Ústřední roli ve snaze o vznik české vojenské jednotky sehráli členové pařížského Sokola. Jednotka, která byla součástí Cizinecké legie, vstoupila do historie jako Compagnie Nazdar – rota Nazdar. Její název vznikl ze sokolského pozdravu „nazdar“. Ve stejné době jako ve Francii se aktivovali i čeští krajané v Rusku. První jednotkou se stala Česká družina. I v jejích řadách působilo mnoho sokolů. Právě v sokolském duchu bylo v České družině zavedeno tykání, oslovování „bratře“ a pozdrav „nazdar“. Do konce války dosáhly československé legie v Rusku, ve Francii a v Itálii počtu téměř sto tisíc mužů.

V den vzniku samostatného Československa, 28. října 1918, rozhodlo vedení České obce sokolské o vytvoření tzv. Národní stráže. Rodící se republice chyběly mocenské opory, především armáda, protože legionáři, kteří se měli stát jejím základem, se ještě nestačili vrátit do vlasti. Ukončením činnosti Národních stráží úkoly sokolů při zajišťování státní moci neskončily a dobrovolnické pluky Stráže svobody, složené opět převážně ze členů sokolských jednot, se v roce 1919 zapojily do bojů s Maďary na Slovensku.

Po dvaceti letech existence Československé republiky přišel rok 1938. V atmosféře plné nejistoty, strachu o osud republiky i odhodlání ji bránit vrcholily přípravy X. všesokolského sletu. Nejpůsobivějším okamžikem sletu – a možná celé historie sokolského hnutí – se stala již zmiňovaná sletová skladba Přísaha republice, které se účastnilo na 30 tisíc sokolů. Zářijová Mnichovská dohoda a okupace českých zemí v březnu 1939 ale rozmetaly veškeré naděje. Byli to opět sokolové, kdo se od prvních dnů po vzniku Protektorátu Čechy a Morava zapojil do činnosti prakticky všech odbojových organizací. Vytvořili ale i vlastní organizaci Obec sokolská v odboji. V čele odbojové sítě, která se od ústředí odvíjela přes župy až do místních jednot, stáli čelní činovníci sokolské obce, především náčelník Augustin Pechlát. Taková síť bohužel nezůstala před gestapem dlouho utajena. V dubnu 1941 nařídil K. H. Frank, aby byla zastavena činnost Sokola. To byl ale pouze první krok ve snaze okupantů o eliminaci sokolského odboje. Reinhard Heydrich rozpoutal ihned po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 krvavé represe proti českému odboji. Padl jim za oběť i Augustin Pechlát. V noci ze 7. na 8. října 1941 byla zahájena „Akce Sokol“, při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi. Ještě během vlny zatýkání, 8. října 1941, podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Hlavním argumentem byla skutečnost, že organizační aparát Sokola sloužil v masovém měřítku odbojovému hnutí. Nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje se stala spolupráce při atentátu na Reinharda Heydricha. Sokolští odbojáři pojali atentát velmi osobně – jako krevní mstu nikoliv pouze za popraveného náčelníka Pechláta, ale především za mrtvé z „Akce Sokol“. Bez doslova sebevražedné pomoci sokolů by se atentát nemohl nikdy uskutečnit.

Sokolové se zapojili do bojů druhé světové války na všech frontách. Porážka nacistického Německa pro ně byla nejen cestou k osvobození okupované vlasti, ale i k uchování tradičních sokolských ideálů. Když byla v dubnu 1940 v Paříži založena Sokolská župa Zahraniční, přivítal její vznik náčelník československé vojenské správy generál Sergěj Ingr slovy: „Tak jako vždy, kdy národ náš potřeboval pomoci sokolského bratrstva, tak i nyní spoléhá na všechna věrná československá srdce, že se ozvou, když Vlast zavolala. Jsem rád, že opět mohu zařaditi naše Sokolstvo mezi nejvěrnější.“ Celkové ztráty ČOS z let 1939 až 1945 byly po válce zpracovány na podkladě odpovědí z 80 % sokolských jednot Čech a Moravy. Vězněno bylo 11 611 členů obce sokolské. 1 212 sokolů a sokolek nacisté popravili, v koncentračních táborech, káznicích a věznicích zemřelo dalších 2 176. Z řad dorostenců a dorostenek nepřežilo válku 124 osob. V českém povstání padlo 654 sokolů, raněno bylo dalších 164. Odhodlání mužů i žen z řad Sokola, hraničící se sebeobětováním, bylo pro okupanty obrovským překvapením. František Pecháček vyjádřil pocity mnohých sokolů ve svých posledních slovech, pronesených ke spoluvězňům: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“

Po skončení druhé světové války byla sokolská organizace těžce oslabena. Mnoho vedoucích pracovníků zahynulo, přesto došlo krátce po osvobození ke spontánní obnově činnosti. Sokol byl chápán jako organizace tvořící pevnou oporu demokracie a jako protiváha sílící komunistické moci. Po válce prudce vzrostl počet jeho členů. Na konci roku 1947 působilo v 52 župách 3 686 jednot a poboček s více než milionem členů. V únoru 1948 vedení ČOS odmítlo vytváření akčních výborů. Na vyhrocenou politickou situaci ale zareagovalo až v okamžiku, kdy byl mocenský boj už prakticky rozhodnut. Komunisté neponechali nic náhodě a okamžitě po únoru začali ustavovat tzv. akční výbory, jejichž prostřednictvím měla být provedena „očista od reakčních živlů“. V atmosféře vrcholících příprav na XI. všesokolský slet přicházela pro demokraticky smýšlející sokoly rána za ranou.

Slet v roce 1948 byl vůbec největším v celé historii Sokola. Stal se obrovským vyjádřením podpory demokracii a prezidentu Benešovi. Současně sokolové demonstrovali nesouhlas s nastupující komunistickou diktaturou. Slet zahájilo 18. června 1948 cvičení sokolského žactva, které dalo spontánním voláním „ať žije prezident Beneš“ najevo své přesvědčení. Cvičenci provolávali jména Edvarda Beneše a T. G. Masaryka a ostentativně ignorovali Klementa Gottwalda. Celá akce byla pod kontrolou komunistických bezpečnostních sil, které již v průběhu sletu zatkly na dvě stovky nejaktivnějších sokolů. Velká obava panovala z průběhu slavnostního průvodu Prahou. Sokolové v průvodu jednoznačně demonstrovali svůj odpor proti nastupující diktatuře. Provolávaná hesla glosovala nepřítomnost manželů Benešových na sletu, zdůrazňovala oddanost sokolů odkazu Masaryka a Beneše atd. Svůj vztah ke komunistům dávali sokolové najevo bez zbytečných hrubostí, ale zcela jasně: „Nikdo nesmí diktovat, koho máme milovat“. Kolem tribuny s představiteli státu a KSČ prošli sokolové mlčky s odvrácenými hlavami.

Jasně vyjádřený postoj většiny členů Sokola vůči novému režimu utvrdil vedení KSČ v přesvědčení, že Sokol a celou sjednocenou tělovýchovu je potřeba zbavit všech, kteří neprokáží poslušnost „lidově demokratickému zřízení“. Sokol měl být proto plně podřízen komunistickému vedení. V rámci očisty z něj bylo vyloučeno více než 11 000 lidí, přes 1 500 činovníků bylo zbaveno funkcí a počet členů se výrazně snížil. Přijetí zákona O organizaci tělesné výchovy a sportu v prosinci 1952 znamenalo zrušení jednotné organizace Sokol. Sokolská organizace přestala po 90 letech existovat. Fotografie sokolů se po pouhých třech letech opět staly běžnou součástí vyšetřovacích spisů. Změnila se jen jejich hlavička, na níž gestapo nahradila StB.

Sokol a jeho ideály ale přesto žily dál. Řada sokolů, kteří pokračovali ve cvičení po únoru 1948, se snažila udržet kontinuitu sokolského hnutí. Tisíce sokolů ale, obdobně jako v roce 1939, emigrovaly a zapojily se do zahraničních sokolských jednot po celém světě. Sokolové dokázali po 40 let uchovat odkaz zakladatelů hnutí a předat ho dalším generacím.

Prakticky po celou dobu existence sokolské organizace od jejího založení až do února 1948 hrála nikoliv nepodstatnou roli i necvičící část členstva Sokola, která tvořila více než polovinu dospělého členstva. Tito muži, a od přelomu 19. a 20. století i ženy, se podíleli na jiných, například kulturních aktivitách Sokola a svým členstvím pak především manifestovali své vlastenectví a odhodlání bojovat a bránit zájmy české národní pospolitosti. Všichni sokolové a sokolky, ať již z řad cvičícího či necvičícího členstva, tak stáli pevně, připraveni s novou silou za lepší příští své drahé vlasti i bojovat…

Fotografie


  1. Pařížští sokolové v Remeši v červenci 1914. Právě tito muži se stali základem první jednotky československých legií ve Francii
  2. Čeští dobrovolníci s praporem pařížského Sokola před vstupem do Cizinecké legie
  3. František Pecháček při nácviku sletové skladby Přísaha republice
  4. Sokolská rodina Novákových z Libně, u níž přespávali parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík. Osud celé rodiny se naplnil v Mauthausenu
  5. Přihláška prezidenta Edvarda Beneše do Sokolské župy Zahraniční
  6. XI. všesokolský slet byl v roce 1948 labutí písní sokolské organizace







Partneři