2017 rok československých legií

Architektura sokoloven / 22.03.2016

Sokolovny napříč časem

V únoru roku 1862 vznikla jednota s pozdějším názvem Sokol Pražský a její členové cvičili postupně ve třech pronajatých prostorách. Některé z nich však byly nevyhovující, a proto se starosta jednoty Jindřich Fügner rozhodl koupit pozemek v dnešní Sokolské ulici, aby společně postavili první sokolskou tělocvičnu – sokolovnu. Tenkrát ještě nemohli tušit, že po vzoru prvních jednot budou vystavěny stovky dalších sokoloven nejen ve městech, ale i v městečkách a vesnicích. V Sokole a od roku 1889 založené České obci sokolské nikdy nevzniklo jednotné ustanovení o tom, v jakém slohu mají být sokolovny postaveny a jak mají vypadat. Díky tomu si o vzniku a podobě sokoloven rozhodovaly jednoty samy. Architekti mohli být vybráni nejen na základě vyhrané soutěže, ale i díky regionální příslušnosti či přátelství s lidmi kolem jednoty (např. sokolovna ve Veselí nad Moravou). Stavbu ovlivňovaly finanční možnosti jednot a smýšlení jejich představitelů. Sokolovna se dala i koupit. V Louňovicích pod Blaníkem mají sokolovnu v goticko-renesančním zámku a v Bzenci roku 1921 jednota odkoupila a přestavěla od tamějšího hraběte hospodářské budovy.

Tím, že se sokolovny stavěly od 60. let 19. století do zániku Sokola po druhé světové válce, zachovaly nám v podobě svých budov nejen kus sokolské a regionální historie, ale díky jejich velkému množství a podobným požadavkům na účel také záznam o vývoji českých, nejen sportovních, architektonických stylů v průběhu dekád. Kromě toho vidíme na sokolovnách stavební etapy, proměny jejich funkcí či změny životního stylu společnosti.

První sokolovny a inspirace v české renesanci

V každé sokolovně musí bezesporu být prostor pro cvičení. Jeho základem byl obdélníkový sál vysoký přes dvě podlaží o ideálních rozměrech 20 x 12 m, tak aby se vešlo 10 cvičenců po šesti řadách. Vedlejší prostory sloužily k odkládání nářadí či jako sprchy. Nezapomínalo se ani na funkci společenskou a při sokolovnách vznikaly knihovny, restaurace, pódia a časem i biografy. Typickým rysem sokoloven 19. a přelomu 20. století jsou ve druhém podlaží ochozy – balkony. Zprvu byla veřejná cvičení uvnitř, a tak se při stavbě nesmělo zapomínat na diváky.

Pro stavbu již zmíněné první sokolovny si Jindřich Fügner vybral průkopníka novorenesance Ignáce Ullmana. Renesanční architekturu obdivoval Miroslav Tyrš i další intelektuálové své doby, proto také najdeme v této stavbě odraz italských palácových staveb z počátku 16. století. Podobně jako se sokolská myšlenka srovnávala s antickou myšlenkou kalokagathie – dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot, tak se i první sokolovny přirovnávaly k řeckým gymnasionům, ačkoli toho zas až tolik společného neměly. Mezi další novorenesanční (a neoklasicistní) stavby patří sokolovny v Kutné Hoře (Josef Kruliš, 1885), Karlíně (Josef Blecha 1886), Chrudimi, Dvoře Králové nad Labem (Alois Čenský, 1898).

Miroslav Tyrš byl historikem umění a měl velmi blízko k architektuře. Od 80. let 19. století svými články v novinách upozorňoval na typické rysy české renesance, které by se měly upřednostňovat i ve stavbách novorenesančních. „Pěstují-li Francouzové a rovněž Němci renaissanci svou, nezapomínejme my na renaissanci českou,“ píše M. Tyrš do Národních listů v roce 1882, kde za český prvek považuje venkovní sgrafita a stupňovité štíty. Z tohoto českého architektonického proudu posledních let 19. století je např. sokolovna v Nymburce (Žák, 1898) či v Táboře (Ludvík Čížek, 1905). Podobně jsou na tom i sokolovny v Jaroměři, Vysokém Mýtě (Josef Podhajský, 1903) a Prostějově, kde v historickém slohu najdeme prvky gotické, renesanční, ale už i z nastupující secese.

První léta 20. století a nástup modernity

Sokolská sletiště navrhoval Ludvík Čížek, který byl i členem Sokola. Čížek neměl architektonické školení, byl to stavební inženýr, ale jak právě dokládají sletiště, architektonickým projektováním se zabýval. Názorově se shodl se stoupencem české novorenesance Janem Koulou. Ani jeden z nich však nesympatizoval s nastupující českou modernou, která se k nám dostávala přes architekty z Německa a Vídně. Česká obec sokolská, která byla přirozeně proti německým vlivům, prosazovala konzervativní názory. Jednoty však mnohdy šly vlastní cestou. Renesanční zdobení vystřídala florální nebo geometrická moderna následně ovlivněná kubismem a secesí. Arkýře a štíty nahradily linie bez zdobení. Zdobnější, ale přesto moderní vzhled získaly sokolovny v Čáslavi (Jan Vejrych, 1912) či v Praze Libni, kde nad strohostí zvítězila secese (Matěj Blecha, 1911). Ke svému vrcholu dospěla tato modernistická linie na projektech sokoloven v Holicích (1910) a v Rakovníku (1913) od Otakara Novotného. Ojedinělostí na těchto stavbách jsou neomítnuté cihly. Geometrická strohost se v případě Rakovníka doplňuje s novoklasicistními zdobnými prvky. Okouzlení řeznou cihlou si architekt dovezl z Holandska.

Sokolovny za první republiky – od konzervatismu k purismu

Společenské změny po první světové válce se odrazily v postoji k tělesné výchově. Vzrůstala prestiž sportu a tělovýchovné budovy ve své minulé představě již neuspokojovaly sportovce ani veřejnost. Sport se zprofesionalizoval a díky tomu vznikl i nový typ tělocvičen. Nejviditelnějším rozdílem bylo využití otevřeného prostoru, už nestačily zastřešené tělocvičny, bylo třeba stavět hřiště, dráhy, stadiony. O stavbu sportovišť se začali zajímat přední architekti. Proměnou procházel i samotný interiér. Odstraňovaly se galerie pro diváky a díky používání železobetonového skeletu se mohly stavět velké sály bez podpůrných pilířů. Právě v této době byly tělocvičny doplňovány dalšími objekty pro divadla, kina a restaurace. Dá se s nadsázkou říci, že velikost a různorodost využití sokoloven v rozsáhlém prostoru byla vhodným adeptem na nově nastupující purismus a funkcionalismus. Bohužel díky nedostatku financí se stávalo, že z původních plánů bylo vystavěno jen kino a na tělocvičnu s dalším zázemím nezbyly peníze (Roudnice, Kamil Raškot, 1928). Na jiných místech (Přerov, Karel Caivas, Stanislav Andrlík, 1926–1936; České Budějovice, Karel Chochola, 1924–1925; Jihlava, Bohuslav Fuchs, 1930–1936 aj.) ale vyrostly velké architektonicky sladěné sokolovny (oproti sokolovně v Praze Vršovicích, která není architektonicky jednotná s kinem).

Ale ještě před tím, než v třicátých letech zvítězil „krabicový“ nezdobný funkcionalistický styl, prošly si sokolovny léty dvacátými. Po Ludvíku Čížkovi se sokolskými architekty s vlivem na ústředí stali Alois Dryák a František Krásný. Oba se přikláněli k tradici. Dryák inspirací v „českému slohu,“ který spatřoval v rondokubismu, Krásný ve svém návrhu dostavby Tyršova domu v roce 1925 ve stylu novoklasicistním.

V první polovině dvacátých let se zachovával vzhled předválečného moderního geometrismu, ale byl výrazně obohacen dalšími uměleckými směry – kubismem, art decem, rondokubismem (Rychvald). Opět nechyběl také národní patriotismus a sokolovny byly zdobeny v duchu Jurkovičových pusteven o folklorismus (Vizovice, Jan Flora, 1922) a národní dekorativismus (Pardubice, Václav Šantrůček, Antonín Mendl, 1923). Nakonec ale zvítězila funkcionalistická architektura strohých nezdobných sokoloven, ty první byly postaveny již na konci dvacátých let (Kojetín, Alois Pilc, 1926–1929; Česká Skalice, Václav Placák, 1924–1928).

Rozsah Vzdělavatelských listů neumožňuje podrobnější analýzu sokolské architektury, bohužel zatím nevznikla ani odborná publikace věnující se sourně této problematice, vznikají alespoň bakalářské a jiné studentské práce zaměřené na sokolskou architekturu. Pro detailnější přiblížení sokoloven napříč časem jsou následující čtyři příspěvky. Vzhledem k exkluzivitě tohoto tématu a čtenářské oblíbenosti není toto číslo Vzdělavatelských listů číslem posledním, které se bude věnovat aspektům sokolské architektury včetně jejích interiérů se zázemím.

Partneři