8. říjen 1941 v jedné sokolské rodině na Spořilově / 17.03.2017

8. říjen 1941 v jedné sokolské rodině na Spořilově

„Já jsem donutila matku, aby požádala o poslání urny, protože psali, že byl spálen, že byl upálen po nemoci, takže tu urnu máme. A někteří lidé se mi divili, že asi nejsem normální, že to nemusí být tatínek. Já jsem říkala, že když to není tatínek, je to určitě některý s mučedníků z Osvětimi, takže tu urnu mám v kolumbáriu.

Těmito slovy paní Anna Fechtnerová vzpomíná na události za druhé světové války, při kterých přišla o svého otce Václava Procházku.

Jeho zatčení předcházelo dubnové nařízení Karla Franka, kdy byla zastavena sokolská činnost od centrály až po jednoty.

„Ukázalo se, že přerušení organizované činnosti v sokolovnách a na cvičištích nikterak neznamenalo jejich umrtvení, našli se odvážní cvičitelé a cvičitelky, kteří si udržovali malé skupinky spolehlivého členstva, cvičili s nimi pod ochranou rozmanitých krycích opatření, jako byly sportovní kluby, soukromé tělocvičné ústavy a studia, výlety, vycházky, cvičilo se leckde na březích řek, nebo na lesních mýtinách.“

Takto Marie Provazníková ve svých sepsaných vzpomínkách popisuje zastavenou sokolskou činnost po 12. dubnu 1941. Tajná policie však o této přes zákazové sokolské aktivitě věděla. Taktéž dobře věděla, že řada členů Sokola se podílela a i nadále podílí na odbojové činnosti, trnem v oku byla jejich nelegální spolupráce se zahraničním Sokolem. V září 1941 na místo říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, který krátce po svém jmenování nechal několik sokolských představitelů popravit. Konečné vypořádání se Sokolem proběhlo v noci ze 7. na 8. října roku 1941. Podle připravených seznamů byli zatýkáni funkcionáři z ČOS a i náčelníci a místonáčelníci z žup a představitelé jednot. Celkem bylo zatčeno na 1500 sokolů, kteří vesměs putovali přes Terezín do Osvětimi. Většina podlehla tamějším špatným podmínkám, někteří byli na jaře následujícího roku propuštěni.

Mezi zatčenými byl právě i výše zmíněný Václav Procházka. Narodil se v roce 1885 v Praze, vyučil se jako strojní zámečník a v době zatčení pracoval jako magistrátní úředník v Praze. Do Sokola do Vršovic vstoupil už jako 13letý žák. Postupně se stal místonáčelníkem a náčelníkem župy, byl i členem náčelnictva ČOS. Za protektorátu se podílel na rozšiřování časopisu ‘V boj‘. Po zastavení sokolské činnosti se nadále scházel se členy ČOS. Měl dvě dcery, Annu a Věnceslavu. Starší sestra Anna se ještě za války provdala za sokola Fechtnera, jehož otec zemřel za svoji sokolskou činnost taktéž v Osvětimi. Paní Anna si dodnes pamatuje detaily z osudného říjnového dne: “Z Barákové ulice jsme se stěhovali na Spořilov, to už začínalo pronásledování Sokolů a tatínek si myslel, že tam nebude tak známý jako je známý ve Vršovicích, na Vinohradech, na Žižkově, no prostě ve vnitřní Praze. No a…. jedné noci na Spořilově zazvonili a tatínka zatkli, odvezli a nevím proč si to tak pamatuju, u toho domku byla zasklená terasa a tam jsme měli obyčejně věci, to co jsme nosili ven - kabáty nebo boty a takové věci. A když ti esesáci přišli, tak mu řekli, aby se šel obout a oblíknout. A já jsem si myslela tak tatínek může utéct a neuvědomila jsem si, že tam určitě venku je další banda, která by ho chytila.“

Václav Procházka byl nejdříve deportován do Terezína a v lednu roku 1942 do Osvětimi, kde o měsíc později zemřel.