Zmírnění rizik při parkouru / 17.02.2016

Podle statistik patří parkour mezi bezpečné sporty. S průměrnými dvěma zraněními na 1 000 hodin tréninku se řadí z pohledu bezpečnosti mezi sporty jako chůze či jízda na rotopedu (Travisano, 2014; Kelley, 2010). Je to nekontaktní sport a nevyužívá žádné náčiní, které by člověka dostalo do nebezpečných rychlostí, jako např. cyklistika, skateboarding či lyžování. Přesto jsou přibližně tři čtvrtiny všech zranění v parkouru způsobena úrazem a pouze jedna čtvrtina přetížením. Podle některých statistik jsou nejčastější zranění kotníku a chodidla, která tvoří dohromady přibližně 40 % všech zranění. Kolena jsou na druhém místě s dvaceti procenty (Musholt, 2012). Při dodržení tréninkových zásad je parkour bezpečný sport. Čtyřicetiletý David Belle, jeden ze zakladatelů parkouru, uvedl, že za více než dvacet let trénování neměl nikdy problémy s koleny.

Níže uvádím důležité faktory snižující riziko zranění. První skupina taktik se vztahuje hlavně na prevenci akutních traumatických zranění.

  • Dostatečné rozcvičení. To je, stejně jako u ostatních sportů, jedním z předpokladů bezpečného tréninku. Mělo by zahrnovat kromě mobilizační, rušné/zahřívací, strečinkové a tonizační části také základní specifické parkourové dovednosti v jednoduché podobě. Důležité je také psychologické přeladění; soustředění na prováděné pohyby výrazně snižuje riziko chyby při provádění prvku.
  • Znalost tréninkového prostředí. Nebezpečím může být přítomnost neočekávaného materiálu snižujícího tření, např. písek, prach, hlína, rostliny, led, voda a podobně. Jelikož při parkouru dochází i k dotyku nekrytých částí těla s okolním prostředím, nebezpečím jsou jakékoliv ostré předměty, které mohou poškodit pokožku a zapříčinit následnou infekci. Příkladem mohou být skleněné střepy, hrany plechů, kamínky s ostrou hranou či vyčnívající šrouby a hřebíky. V některých částech města se vyskytují také infekční látky, např. zvířecí trus. Je proto třeba dbát během tréninku na základní hygienické návyky. Určitým nebezpečím mohou být i volně se pohybující domácí zvířata či kolemjdoucí. Kromě hlasitých zvukových projevů (štěkání, komentáře ke cvičencům) může jít i o nepředvídatelný pohyb, který se kříží s trajektorií pohybu traceura. S tím souvisí i trénink prvků vysoko nad zemí. Ačkoliv překonávání strachu z výšek je přirozenou součástí parkouru jako metody překonávání překážek, trénink v menších výškách značně snižujue riziko vážných zranění při případné chybě.
  • Záchrana a sebezáchrana. Dalším bezpečnostním prvkem, při neorganizovaném tréninku naneštěstí ne příliš používaným, je poskytnutí přímé záchrany jiným cvičencem. Součástí tréninku parkourových dovedností by měl být i trénink situací, které mohou nastat při neúspěšném provedení zamýšleného pohybu. Takovou situací je často pád, trénink by měl tedy zahrnovat i nácvik pádů. Může jít ale také o kontrolovanou alternativu prvku, například tzv. cat splat („kočičí rozplácnutí“ – odraz rukama i nohama od zdi) místo cat leap („kočičí skok“ – skok do shybu stojmo). Postačit může i příprava motorického plánu, tedy úvaha typu „co bych dělal, kdyby …“.

Následující taktiky se vztahují také na prevenci kumulativních traumat, tedy zranění z přetěžování.

  • Obtížnost přiměřená úrovni kondičních schopností. Především u začátečníků může být rizikem přecenění vlastních sil. Příkladem může být nedostatečná funkční připravenost dolních končetin. Ta může mít za následek přetěžování a následný zánět úponu čtyřhlavého svalu stehenního, tzv. chronická tendinitida patelární šlachy.

U seskoku z výšky 1 m působí na cvičence síly odpovídající až zhruba pětinásobku jeho tělesné hmotnosti (Puddle, 2013; Wallace, 2010). Předpokládáme-li během doskoku snížení těžiště o 40 % a tělesnou výšku průměrného muže, pak teoretická nejmenší síla působící při doskoku odpovídá (1,5 * výška seskoku v metrech)-násobku jeho tělesné hmotnosti (viz kapitolu Výpočet síly působící při doskoku a Chang, 2010). Z hlediska kondičních schopností by měl cvičenec být schopen v jakékoli poloze, kterou při doskoku prochází, tuto váhu unést. U seskoku z výšky 2 m je to u průměrného, 75 kg vážícího člověka nejméně 150 kg váhy navíc.

  • Obtížnost přiměřená úrovni zvládnutí dovedností. Některé dovednosti potřebují pro bezpečné provádění vyspělou techniku pohybu. Technika je individuálně optimální způsob řešení pohybového úkolu, správná technika bude tedy u každého cvičence vypadat mírně odlišně. Přesto je možné ze znalosti lidského těla a ze zkušenosti vyvodit doporučení pro provádění cviků. Příkladem u skoku na přesnost může být dopad na přední část chodidla. Při nedostatečné úrovni dovedností (ne-šikovnosti) pak může docházet k přetěžování a následné zranění, např. únavové zlomeniny kostí nohy.
  • Dostatečná regenerace. Ta kromě odpočinku a kompenzačních cvičení zahrnuje i správnou výživu. Parkour je sport, pro který je charakteristická vysoká vnitřní motivace cvičence. Navíc je tvrdý trénink a překonávání únavy součástí filosofie zaměřené na překonávání překážek. Ačkoliv kumulativní traumata činí pouze přibližně čtvrtinu všech zranění (Travisano, 2014), je třeba regeneraci věnovat přiměřenou pozornost.

Na závěr uvedu seznam čtyř důležitých bodů, jejichž ověření si před provedením náročného prvku značně sníží riziko zranění.

Před skokem

  1. vím přesně, jaký pohyb chci provést
  2. jsem uvolněný a soustředěný
  3. zkontroloval jsem prostředí
  4. pokud je skok riskantní, jsem si stoprocentně jistý, že se mi povede