Co říkáš na ocenění a jak se ti líbilo slavnostní vyhlášení Sokola roku 2025, které se konalo v dubnu v Tyršově domě?

Potěšila mě už samotná nominace a to, že si naší činnosti v Jaroměři někdo všiml. Večer v Tyršově domě byl moc hezký. Tím, že se Cena Radky Daňkové vyhlašuje jako první, jsem to měla rychle za sebou, spadla ze mě nervozita a pak už jsem si to jen užívala. Překvapilo mě, jak se ty prostory v Tyršově domě proměnily. Znám je jen ze školení a najednou bylo vše tak slavnostní. Bylo to skvěle zorganizované a na úrovni. Ocenila jsem i ukázky OCR ze Dvora Králové, protože je znám, fandím jim. A naprosto nadšená jsem z ceny. Je originální, prostě top. Není to tuctový pohár, nebo plaketa. Jsem moc ráda, že tohoto krásného sokola budeme u nás v Jaroměři mít. 

Ocenění jsi dostala především za projekt Sokolovna otevřená dětem. O co přesně jde?

Inspirovala jsem se v Sokole Velký Osek a taky v kavárnách s dětskými koutky. Mám tři děti, takže jsem do nich občas chodila. Došlo mi, že v sokolovně vlastně taky máme skvělé vybavení, tak proč to rodičům a dětem do osmi let nenabídnout. S cvičitelkou Zuzkou Haškovou jsme se domluvily, že o víkendu v tělocvičně postavíme opičí dráhu. Máme tam i kafe a čaj, napečeme buchty. Začínaly jsme jednou měsíčně. Teď je to už dvakrát. Jsme tam od devíti do pěti a chodí k nám jak naše, tedy sokolské, rodiny, tak i veřejnost, protože akci vždy sdílí i město. Stačí zaplatit 70 Kč za dítě a lze tam být celý den. Podmínkou je, aby s dítětem byl rodič. Průměrně chodí kolem padesátky dětí. Maximum bylo přes 70. 

To je akce, kterou děláte zhruba dvacetkrát za rok. Ty jsi ale v sokolovně jako cvičitelka třikrát týdně. Co dalšího děláš?

Máme velmi početnou skupinu rodičů a dětí. Ze 750 členů je to asi 140 lidí. A pro ně také pořádáme hodně akcí. Na konci sezóny je to šipkovaná a pak třeba dětské šibřinky. Vedu ještě dětskou jógu. Zapojili jsme se i do top projektů, jako jsou Noc sokoloven, Památný den sokolstva a Sokol spolu v pohybu. Snažím se, aby se u nás sokolská všestrannost co nejvíc rozjela. Takže ano, když to takto vyjmenuju, není toho málo, ale na druhou stranu dělá Sokol hodně pro mě. Je to hlavně díky tomu, že tu máme skvělý kolektiv, hlavně Zuzku Haškovou, kterou vždycky zmiňuju. Protože když jsem tu byla sama, měla jsem jen ty nápady. Ale když to člověk nemá s kým realizovat… Velké věci se v jednom člověku dělat nedají. 

Kdy jsi vlastně do Sokola přišla?

Bylo to v roce 2019, v mých 29 letech. Můj příběh není tedy takový ten typický - táta sokol, děda sokol, já sokolka od malička. V naší rodině jsem první. Byla jsem na mateřské s druhým synem a hledala jsem něco, co bych mohla dělat a kde se realizovat tak, abych se zároveň mohla starat o malé děti. Kamarádka mi řekla, že v Sokole hledají cvičitelku. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a druhou lekci jsem už vedla. Bylo to hrozné, protože jsem samozřejmě nic neuměla. Začala jsem o deset minut později a končila o deset minut dřív. Myslela jsem si, že už nikdy nepřijdu ani já, ani ti rodiče. Ale přišla jsem a oni taky. Rychle jsem se spojila s Ústřední školou ČOS a šla na školení cvičitele III. třídy RDPD. 

Co jsi do té doby o Sokole věděla nebo o něm slyšela?

Pamatuju si, že v Praze na školení jsem mluvila ve stylu, že jsem ze Sokola Jaroměř a tam nic není. A že jsme tam chodili na tělocvik, jinak nic. Nemohla jsem se víc mýlit a dost jsem se zpětně taky styděla. Na druhou stranu se snažím s touhle skutečností pracovat. Věděla jsem, že je v Jaroměři atletika a florbal, ale netušila jsem, že je to pod Sokolem. Snažím se, když cokoliv děláme, aby z toho bylo jasné, že se jedná o sokolskou akci, sokolský oddíl. V rámci všestrannosti tu myšlenku posilujeme a dostáváme Sokol víc do povědomí. 

Daří se to?

Myslím si, že ano. Ale jsem tím Sokolem tak pohlcená, že mám pocit, že Sokol znají všichni na světě. Pomohly tomu určitě otevřené sokolovny, šibřinky, Instagram jednoty a spolupráce s městem.

Ty jsi v jednotě zaměstnaná na kratší úvazek jako účetní/hospodářka. To se stalo kdy?

Mám vystudovanou podnikovou ekonomiku a management na ekonomicko-správní fakultě na pardubické univerzitě. V roce 2023 se naskytla příležitost nastoupit, když účetní jednoty šla do důchodu. Už dřív jsem s ní spolupracovala jako administrativní výpomoc, tak asi došlo k logickému kroku. Plus mám tři hodiny týdně jako cvičitelka. To už je ale dobrovolná činnost. Nebo takhle, my máme pro cvičitele dohody o provedení práce, ale jde opravdu o symbolickou částku v řádu tisícikorun ročně. 

Měli by být cvičitelé placeni?

Chtěla bych to posunout, protože ti lidi odvádějí skvělou práci. Jako účetní vidím možnosti, třeba dotační programy z Národní sportovní agentury nebo od města. Mám pocit, že jedině tak si cvičitele a trenéry udržíme. Problém je hlavně u mladých sokolů, kteří chtějí placenou brigádu při škole. Dobře to popsal v jednom díle podcastu Letem Sokolem Jarda Ševčík ze Sokola Uherský Brod, když mluvil o tom, že oni si vyškolí cvičitele a trenéry, investují do jejich vzdělání čas i peníze, a oni pak přejdou do Domu dětí a mládeže, kde za stejnou práci dostanou zaplaceno. A není to o tom, že by Sokol neměli rádi. Prostě čas je dnes hodně drahá komodita. Jak jsem říkala, u nás nějaké odměny pro cvičitele máme, ale ve většině jednot nedostávají nic, a přitom je možné požádat o dotaci město nebo NSA, a spousta jednot to nedělá. Protože na to je potřeba mít člověka, který se v tomto vyzná. Hodně jednot má hospodáře, kteří to dělají taky dobrovolně a vlastně na to ani nemají moc času. A to se pak taky projeví.

Vaše jednota spolupracuje s mateřskými školami. Jak tato spolupráce vypadá?

Párkrát za rok k nám přijdou na opičí dráhu. Musím říct, že to mi hodně otevřelo oči. Naši malí sokolíci jsou oproti nim úplně jinde, jsou daleko šikovnější. Není to proto, že by ty děti byly obézní, ale jsou neohrabané. Naši sokolíci jsou pohybově úplně jinde. Touto spoluprací chceme opět šířit dobré jméno Sokola. A třeba se někdo z mateřské školy přijde podívat i na naše odpolední cvičení a zalíbí se mu to.

Co plánujete do budoucna?

V příštím roce otvíráme všestrannost pro mladší školní děti, na což se moc těším, protože naše nejmenší děti budou moct v Sokole pokračovat. A pak mám jeden osobní plán. Jsem župní vedoucí rodičů a dětí župy Podkrkonošské-Jiráskovy a chtěla bych tu komunitu cvičitelů stmelit. Plánuju objet všech 15 jednot naší župy, ve kterých cvičení rodičů s dětmi je. Zatím jsem byla v pěti, ale zbytek určitě taky navštívím. Mým cílem je zkusit vytvořit komunitu, abychom se vzájemně navštěvovali a inspirovali se. Protože ne každý může jezdit do Prahy na školení. I když mě školení baví. Jsem pořád na nějakém. Ale bylo by fajn udělat školení i v rámci župy. 

Co se týká jaroměřské jednoty, chtěla bych, aby se rozvíjela víc pro společnost, aby chodilo ještě víc lidí na cvičení, nebo třeba dělat workshopy, protože tady je o víkendech volno. Nedávno jsme měli kurz osobní bezpečnosti pro ženy. Bylo to zdarma, ve spolupráci s policií. Přišlo padesát žen ze Sokola, i mimo něj. Chceme sokolovnu o víkendech co nejvíc vytížit. 

Co ti za těch sedm let Sokol dal?

Je to můj život. Neříkám, že budu navždy účetní, ale určitě budu pořád v Sokole. I naši tři synové jsou členy a pomáhají na akcích. Manžel je sportovec, ale členem spolku není. Jeho přínos pro Sokol je vlastně ale obrovský. Ono není snadné být manželem sokolky, protože jsem často pryč. Moc si jeho podpory vážím. Díky němu se mohu realizovat a být tu pro Sokol.

Text: Jana Horká
Foto: Markéta Navrátilová