Mám o čtyři roky starší sestru, která měla jako desetiletá cvičit na všesokolském sletu v roce 1948 v Praze. Do Sokola v čtyři kilometry vzdáleném městě ji vodila naše maminka, která tam také byla členkou. Jenže sestra Lidunka dostala neštovice a bylo po radosti. Vím z vyprávění rodičů, že prý tenkrát tak plakala, že na slet nemohla, že jí znovu stoupla teplota a  ne a ne spadnout....Na tuhle první vzpomínku mám černobílou památku, fotografii mé sestry v červené sukýnce a režné halence s červeným lemováním...

Druhá vzpomínka je už „moje“, bylo mi tehdy v roce 1954 dvanáct let. Maminka byla, jak se říkalo, v domácnosti a přivydělávala si šitím. Jednou si šila, vlastně přešívala, něco na sebe. Při práci, a to jakékoliv si ráda zpívala, my sestry s ní. Tentokrát ale mlčela, byla moc smutná. Ptala jsem se a maminka řekla: „Děvenko, přešívám sokolský kroj. Asi hřeším, ale nosit už ho nesmíme, a tak ho budu nosit přešitý a vždycky si na sestry ze cvičení alespoň vzpomenu“. Možná nějaká slza i mamince spadla do klína, na to si ale nevzpomínám. Maminku jsem tehdy chápala, víte, nebyli jsme bohatí...

A třetí vzpomínka je také moje a je tak čerstvá, jako by to bylo včera. To už mi bylo šestnáct a chodila jsem do „Sokola“ s kamarádkou od nás ze vsi do toho stále stejného města. Vy starší či poučenější čtenáři víte, jak to bylo se Sokolem po roce 1948. A vy mladí vězte, že po roce 1952 byl Sokol komunisty zrušen, a právě jen v menších městech se smělo dál našemu cvičení říkat „Sokol“. Tak proto ty uvozovky...
 Ale k třetí uslzené vzpomínce.
 Byli jsme taková směska, dnes by se řeklo koedukované cvičení, zkrátka děvčata a kluci ve věku od deseti do šestnácti let. Vedl nás výborný cvičitel, bývalý gymnasta, tatínek nejmladšího cvičence, Honzíka Vorla. A jednou nám cvičitel řekl: „Děvčata, už jste na naše cvičení velká, budeme se muset rozloučit“. Byly jsme 3, všechny jsme to „zapuzení“ obrečely, ale s láskou na celou partu a bratra cvičitele dodnes vzpomínáme.
Takže na závěr mohu říct, že ačkoliv jsem mluvila o slzavých vzpomínkách, byly také úsměvné a veselé. Protože jsme byli v „Sokole“ šťastní.
A šťastná jsem dál, protože i teď máme sokolskou partu, jen je nám o pár pátků víc!
Se sokolským „Nazdar!“