Jak už bylo řečeno, narodila se 24. října 1890 v Praze do rodiny manželů Kalousových. Vystudovala dívčí gymnázium, v letech 1913–1918 Karlovu Univerzitu a po jejím absolvování učila na Drtinově gymnáziu v Praze. Byla nejen aktivní pedagožkou, ale také sokolkou. Svou sokolskou kariéru započala v karlínském Sokole, kde se ve svých 26 letech stala náčelnicí. Po první světové válce byla členkou náčelnictva žen ČOS a roku 1931 nahradila Miladu Malou ve funkci náčelnice ČOS.

„Ženský Jindra Vaníček“ 

Tehdy prý jeden z bývalých členů předsednictva prohodil k Janu Pelikánovi, redaktorovi Věstníku sokolského: „Chlapče, to je náš ženský Jindra.“ Srovnání Marie Provazníkové s legendárním náčelníkem Jindřichem Vaníčkem rozhodně nebylo zcestné. Koneckonců pouze Jindřichu Vaníčkovi a Marii Provazníkové byl jako jediným náčelníkům v celé historii Sokola uspořádán za jejich života narozeninový sborník – Vaníčkovi v roce 1932 u příležitosti jeho sedmdesátin, Provazníkové roku 1940, kdy slavila své padesátiny.

Marii Provazníkovou však s Jindřichem Vaníčkem spojovalo mnohem více. Podobně jako Vaníček se těšila velké oblibě a autoritě. Byla rovněž proslulá svou neúnavností, důrazností a vysokými nároky. Do schůzí náčelnictva žen zavedla podle vzpomínek jedné své spolupracovnice přísnou kázeň. Nikdo se prý neodvažoval porušit naprosté ticho, referentky musely být bezvadně připravené – zkrátka „vojna jako řemen“. Vaníčkovi se Provazníková dále připodobňovala ve své reformní práci na poli sokolského tělocviku.

Zatímco Vaníček v Sokole například popularizoval šerm, Provazníková se zasadila o zařazení lyžování do sokolského programu. Cvičenky vedla dále k bruslení, krasobruslení, táboření, plavání a veslování, reformovala také ženská prostná cvičení. O tom všem neúnavně psala. Prostná v příkladech, Příprava na závody, Táboření sokolských žen a dorostenek jsou názvy jen některých jejích publikací. Odborných článků z jejího pera je nespočet. Novinářské schopnosti Provazníkové ostatně vysoce hodnotil i vzdělavatel ČOS Antonín Krejčí. „Psát v podvečer kdesi v koutě cvičiště, mezi zavazadly v ruchu nádraží či ve vlaku“ nebylo údajně u Marie Provazníkové žádnou vzácností.

Podíl na organizaci tří všesokolských sletů a odchod do emigrace

Za svého působení ve funkci náčelnice se Provazníková spolupodílela na organizaci tří všesokolských sletů, a to v roce 1932, 1938 a 1948. Zejména sletové vystoupení žen roku 1938 s proslulým rejem 30 000 cvičenek přineslo Marii Provazníkové velké uznání a slávu. Krátce po sletu 1948 vedla sokolské družstvo na olympijské hry v Londýně. Z nich se do Československa již nevrátila. Okolnosti ji donutily odejít do emigrace.

Novým domovem se jí staly Spojené státy americké. V New Jersey pracovala jako profesorka tělocviku, mimo to se ale nadále věnovala Sokolu. Pomáhala založit Ústředí československého sokolstva v zahraničí, které si předsevzalo chránit sokolský odkaz tak dlouho, dokud v Československu nepominou totalitní poměry.

Uchování a pěstování sokolských demokratických idejí Provazníková považovala za jeden ze svých životních úkolů, jak mimo jiné prokázala již mezi lety 1939 až 1945 a 1945 až 1948. Navzdory vysokému věku se proto v Ústředí československého sokolstva v zahraničí po několik let angažovala jako místostarostka, náčelnice i redaktorka věstníku a vykonala „nepředstavitelně mnoho práce“, jak uvedl jeden s dlouholetých činovníků Ústředí.

Návrat svobody a návrat do vlasti

Události roku 1989 v Československu naplňovaly Marii Provazníkovou velkým zadostiučiněním, do své vlasti se již ale nestihla podívat. Během příprav na cestu zkraje roku 1991, ve věku nedožitých 101 let, zemřela, psal se 11. leden. Při smutečním aktu v tělocvičně Sokola New York zazněl z magnetofonu její hlas, jenž nabádal: „Prosím vás, abyste zůstali věrni Tyršovi a Masarykovi, abyste vždy zůstali pravdiví a pravdomluvní. Jen v pravdě je skutečné sokolství, jako to bylo za první republiky – tenkrát jsme si všichni věřili, a proto se nám práce dařila.“

Několik měsíců po této tryzně byla urna s popelem Marie Provazníkové převezena do Prahy a uložena v sokolské hrobce v Praze-Strašnicích, kde je mimo jiné pochován i Jindřich Vaníček. Oba velcí náčelníci se tak opět sešli.  

V roce 2002 byl Marii Provazníkové in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Text: Martin Klement