Fotograf Honza Jirkovský už několik let sleduje sokoly v Libni. Vznikly tam už desítky krásných fotek. Teď tento cyklus rozšiřuje nejen o gymnastky ze Sokola Hodkovičky, ale i o další jednoty. Vznikne tak mimořádný sokolský kalendář pro rok 2023. V rozhovoru mluví o tom, čím ho sokolové překvapili, proč má rád černobílou fotku a že rád svými fotkami odbourává předsudky. 

Co nebo kdo Vás do Sokola přivedl?

Asi před třemi lety mě oslovil náčelník libeňského Sokola Pepa Kubišta. Dřív jsem totiž fotil hodně otužilce. A jeho otužování zajímalo. Tímhle způsobem prý narazil na mé fotky. Jednoho dne se mi ozval, jestli bych nechtěl přijít něco vyfotit k nim do sokolovny. Padli jsme si do oka a chodil jsem tam celkem často. Teda aspoň před covidem. Ten to, jako všechno, přibrzdil, ale občas zajdu do Libně i dnes. A moc rád.

Věděl jste něco o Sokole z dřívějška?

Věděl jsem, že ta organizace existuje, ale jako dítě mě úplně minula. To, co jsem viděl v libeňské sokolovně, mě velmi překvapilo. A to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Je tam skvělá, až rodinná atmosféra. V pátek, kdy tam chodívám, je v tělocvičně najednou hned několik generací – od malých holčiček po seniory, muži i ženy, holky i kluci. Nikde jsem nic podobného neviděl, že by takto byli všichni pohromadě. V jednom rohu někdo hází na koš, o kousek dál chodí holka po kladině, na druhé straně tělocvičny někdo šplhá. Je to moc hezký obrázek. A zaujala mě ještě jedna věc. Na jednu stranu se tam toho v jeden moment děje opravdu hodně, ale má to svůj řád. A i když tam jsou všichni kamarádi, tak toho Pepu velmi respektují. Když je nástup, tak je nástup (úsměv).

Nechtěl jste si taky zacvičit?

Musím se přiznat, že ani ne. Jednou jsem vzal do sokolovny syna, kterému se tam moc líbilo. Ale my bohužel bydlíme na druhé straně Prahy. Takže i přesto, že bych byl rád, kdyby do Sokola v Libni chodil, je to nereálné. 

Kolik fotek tam vzniklo?

Těch smysluplnějších je určitě víc než stovka. Člověk si ale musí hlídat, aby se neopakoval. Třeba takový šplh, který je v Libni dost populární. Pro fotografa tam ale moc příležitostí není. I když na laně pár hezkých fotek vzniklo. Z celé série jsem vybral jak čtyřicet fotek, které jsem vystavoval v Olomouci v Galerii sociální fotografie na Univerzitě Palackého, tak i osm fotek, které visely na letošním Czech Press Photo. I když nezabodovaly, potěšilo mě, že tam vůbec byly. Vidělo je hodně lidí. 

Na základě těchto fotek vznikl nápad, abyste nafotil pro ČOS nástěnný kalendář pro příští rok. Jaké další jednoty v něm uvidíme?

Už jsem byl cvičně fotit moderní gymnastky v Hodkovičkách. Z toho jsem měl trochu obavy, protože se už jedná o výkonnostní sport, nejsou to sportovní amatéři jako v Libni. Navíc jsem ten sport neměl nakoukaný. Šel jsem tam s pocitem, že mi pak někdo bude koukat na fotky a říkat, tuhle ne, tady nemá propnutou nohu… První návštěva byla ale skvělá, ty holky jsou vážně moc šikovné. Bylo to první setkání. Seznamovací. Slečny ze mě byly malinko v rozpacích, protože jsem pro ně byl nový element a já byl zase vykulený z toho, co ony se svým tělem dokážou. Vzniklo sice pár fotografií, ale to hlavní, doufám, ještě přijde.

A dalším oddílem bude který?

Zatím se tak rozkoukávám. O prázdninách se v Sokole moc necvičí. V plánu mám trampolíny v Tyršově domě a možná jeden malinký oddíl na Praze 4. Je to stále otevřené. Uvidím…

O Vás se mluví jako o pouličním fotografovi. Charakterizoval byste se tak i sám?

Těžko říct, jestli jde o dokumentární, reportážní nebo pouliční fotky. Já tomu říkám živá fotografie. Poslední dobou ale nemám už bohužel čas toulat se ulicemi jako dřív. Chodíval jsem v okolí svého bydliště, takže Výtoň, Náplavka, až ke Staroměstskému náměstí. Ulice je svoboda. Když chci fotit jinde, musím to většinou s někým domluvit a naplánovat. Na ulici si fotím, co chci. Prostě vezmu foťák a jdu. A je mi jedno, jaké je počasí. Nic není dopředu připravené, nikdy nevím, co mě potká, což je na tom to nejlepší. 

Takové fotky mohou být i jakousi kronikou své doby…

To určitě. Navíc když uděláte na ulici fotku, která je dobrá dnes, tak už nikdy nebude špatná, bude jen lepší. Mezi pouličními fotografy je spousta rádoby tabu a klišé. A myslím tím focení ulice se vším všudy, i focení laciných témat. Jednu dobu byli třeba na Václavském náměstí bublináři. Jsem rád, že jsem si je tehdy vyfotil, protože dnes už tam nejsou. Za deset let třeba nikdo nebude vědět, co to bylo za lidi. To samé plyšové pandy. Ty se mi vůbec nelíbily, ale vyfotil jsem je. Mám vyfocené i segwaye, ty z Prahy úplně zmizely. Teď máme koloběžky, ale ty jsem ještě nestihl. Myslím, že takovéto věci by se měly zdokumentovat. 

Na čem kromě Sokola teď ještě pracujete?

V počátcích je projekt focení jedné čtyřiasedmdesátileté dámy, která létá v replice letadla z 1. světové války. Je to neskutečný živel, akorát za ní musím až do Jihlavy. Je ze čtyř sester. Dostal jsem se k ní přes jednu z nich, která se otužuje. Další zase skáče s padákem. Ta čtvrtá je prý snad normální, jak ony tvrdí (smích). 

Mým největším tématem jsou aktuálně lidé ve vězení. Nejdřív mne oslovila nadace Rubikon, jestli by mě to zajímalo. Oni se snaží lidem, kteří vyjdou z vězení, podat pomocnou ruku, aby se do něj už nikdy nevrátili. Zajímalo je, jestli to pro mě není moc kontroverzní téma, protože mezi lidmi obecně je. Ale mně se to líbilo. Setkal jsem se se spoustou zajímavých příběhů lidí, kteří si vězením prošli, teď jsou zpět na svobodě a podařilo se jim postavit se nohy. Chtěl jsem tohle téma ale posunout ještě dál, zajímalo mě, jak to v takové věznici vypadá. Podařilo se mi dostat do věznic v Kuřimi a Příbrami, kde vzniká cyklus fotek. 

Neumím si představit, jak jste v přísně střežených prostorách nenápadným pozorovatelem s foťákem…

To je právě ten kámen úrazu, který jsem ještě úplně neodstranil. Většinou to je tak, že se mnou jde dozorce a odvede mě do místnosti, ve které je šest překvapených lidí, kteří nechápou, co tam dělá civil. Dozorce se zeptá, jestli je tam někdo, kdo se chce fotit. V průměru souhlasí asi jen pětina, což naprosto chápu. Sám to nemám v hlavě úplně srovnané. Nerad bych někomu ublížil, hlavně do budoucna může být taková fotka problém. Ti, co se chtějí fotit, musejí podepsat papír, že s tím souhlasí. A pak se mi tam začnou stavět do pozoru, protože samozřejmě neví, o co přesně mi jde.  Po tomto entrée je bezprostřední fotka trochu oříšek. 

Proč vězni?

Mám rád odbourávání předsudků. Neříkám, že ti lidi ve vězení jsou dobráci. V naprosté většině to jsou darebáci, více méně lidé, co dluží peníze. Podle mě by ale ti, kteří si odsedí svůj trest, měli dostat druhou šanci. Proto je fajn, že tu jsou organizace jako Rubikon, které se je snaží nastartovat, aby mimo jiné nestáli společnost tolik peněz. Mám pocit, že je ten systém špatně nastavený. Když někdo dluží peníze, tak ho zavřeme, aby si nemohl nic vydělat a nikdy to splatit. Ve vězení sice pracovat může, ale nedosáhne ani na minimální mzdu a většinu peněz ještě spolkne věznice na provoz. Já je fotkami neobhajuji, nesnažím se je fotit nějak líbivě, ale zároveň jsou to taky lidi. 

Jste vyznavačem černobílé fotografie. Žádnou barevnou si od Vás nevybavuji. Děláte vůbec výjimky?

Tak není to dogma, občas se mi přihodí, že udělám i barevnou fotku. Ale musí to mít důvod. Lidi, co fotí barevně, říkají, že barevná fotka je daleko těžší. Možná to pravda je, já se nepřu. Ale mně přijde těžší ta černobílá, protože musí mít obsah, jinak nikoho nebaví. To zajímavé barvy nebo pestrobarevná fotka může nudný obsah hodně pozvednout. A druhá věc je, že jsem prošel komorou, dělal jsem si fotky sám, tak mám černobílý pohled. 

Vy o sobě říkáte, že rád fotíte radost, přesto mají Vaše cykly docela těžká témata, ať už je to věznice nebo třeba série fotek z Centra sociálních služeb v Tloskově...

Fotím život, mám ho rád. Někdy je mi to i vyčítáno, ale jak v centru sociálních služeb, tak ve věznici, fotím vesměs veselé fotky. Myslím, že smutku je dost, to není nic pro mě. Když ti lidé poznají, že tam nejdu se senzacechtivým účelem, tak se mi otevřou. Rád poznávám nové lidi, nová místa, díky foťáku jsem se dostal tam, kam bych se nikdy nedostal. Pomáhá mi to utvářet si názor na život. Když jsem jezdil do Tloskova, mnohdy se stalo, že jsme si jen dvě hodiny povídali a ani nic jsem nevyfotil.

Fotkou se neživíte a ani nechcete. Kde pracujete?

Pracuju ve farmaceutickém průmyslu, kde v továrně opravuju stroje, které vyrábějí léky. Zaměstnání mi dává svobodu, že si můžu fotit to, co chci a v poslední době to tak je už stoprocentně, že mě peníze nezajímají. Už mám něco za sebou a troufnu si říct, že bych se focením uživil, ale rozhodně by to nebylo vždycky tím, co bych fotit chtěl. Musel bych dělat kompromisy, a to bych nerad.

A kdybych chtěla Vaši fotku, prodáte mi ji?

Jsem v tom strašný, nerad určuji cenu fotek. Prodal jsem jich málo a nebylo mi to vůbec příjemné. Spíš udělám čas od času nějakou charitu. Když po mně někdo nějakou fotku chce, tvrdím, že je neprodejná, ale když naléhá, dám mu ji. To bych asi neměl říkat, co? Většinou jde ale o někoho z mého okolí. Těch lidí není moc. Já totiž nefotím moc fotky, které by lidi chtěli mít na zdi. 

Máte nějaký fotografický sen?

Mám na sociálních sítích v přátelích skupinu lidí, která dělá charitativní projekty v Africe, tak to by mě možná zajímalo. Jet se tam podívat. Taky bych se rád teď podíval na Ukrajinu, ne jako válečný fotograf, ale spíš jde o to, že jsem tam před dvaceti lety byl, tak bych chtěl mít srovnání. Dostal jsem nabídku k nafocení stanového města ukrajinských Romů v pražské Tróji, kam média vůbec nepouštějí. Mně asi důvěřovali, ale zatím jsem to odložil, možná časem. Bál jsem se, aby si veřejnost nemyslela, že jdu za senzací. Nemám nějaké obří sny. A ty malé si plním každý den nějakými maličkostmi. 

Vaše kamarádka Jitka Richterová o Vás říká: „Honza fotografií žije. Ono to o sobě říká hodně fotografů, ale u Honzy je to nejvíc uvěřitelné. Je nesmírně poctivý k životu, a to se odráží v jeho tvorbě.“ To se hezky poslouchá…

Nemůžu mluvit za Jitku, ale myslím, že to myslela tak, že se o fotce snažím tolik nekecat, ale spíš ji dělat. Lidi v mém okolí vidí, že jsem ochotný vzít si den dovolenou a jet třeba 210 kilometrů do Kuřimi do vězení, abych tam fotil, a přitom předem nemám jistý výsledek. Ona Jitka je členkou facebookové skupiny Street Reporter, kterou jsem před lety založil. Takže mě asi chválí proto, abych ji nevymazal.