Dlouho neměla Stanislava Horváthová o svém strýci žádné zprávy. Byl dlouholetým náčelníkem a pak starostou Sokola v New Yorku. Podílel se na přípravách sokolských sletů ve Spojených státech a po roce 1990 i všesokolských sletů v ČR. Za svou činnost v emigraci dostal 28. června 2000 od ministra zahraničí Cenu Jana Masaryka Gratias Agit „za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí“. V otcově tradici pokračuje jeho dcera Julie, která byla i na XVII. všesokolském sletu v Praze. Působí ve dvou sokolských organizacích a je cvičitelkou American Sokol Východní Distrikt a také cvičitelkou American Sokol New York.

Když ve třinácti letech přišla o maminku, přestěhovala se paní Stanislava k tatínkovi. Vystudovala textilní školu v Jihlavě a později se usadila v Praze, kde pracovala mimo jiné v České pojišťovně. Má tři děti. Po sametové revoluci a obnově Sokola kvůli pracovnímu vytížení na pravidelné cvičení v Sokole nezbyl čas. Přesto se k sokolské tradici dostala díky své rodině, která se po roce 1948 usadila v Americe.

Za rodinou svého strýce Vladislava Slavíka, který byl dokonce místostarostou a později starostou Světového svazu sokolstva, odcestovala do Spojených států dvakrát – poprvé ještě v době před teroristickým útokem na WTC a podruhé po 11. září 2001. Při první návštěvě ji strýc vzal do místní sokolovny, kde se seznámila s krajany, kteří české tradice v USA dodnes udržují.

Paní Stanislava má vedle tří dospělých dětí také dvě vnoučata. Ráda si zacvičí jen tak pro radost a těší ji, že i její vnuci mají kladný vztah k pohybu – jeden z nich se věnuje florbalu, fotbalu a karate

Rozhovor se STanislavou Horváthovou

Podepsala jste petici za zapsání všesokolského sletu na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Můžete říct proč?

Jednak proto, že můj strýc byl velký sokol už od dětství – a i moje teta a sestřenice ve Spojených státech jsou velcí sokolové. A taky samozřejmě proto, že slety jsou něco tak krásného, co nemá ve světě obdoby. Cvičí se nejen tady, ale i v Americe, kde naši krajané tradici udržovali i v době, kdy byl Sokol v 50. letech zakázaný. Je to krásná tradice, která si zaslouží pokračovat.

Byla jste někdy osobně na sletu – ať už v Česku, nebo v zahraničí?

Ano, byla jsem na sletu v Praze, ještě když žil můj strýc, tehdy jsem byla na Strahově.

Navštívila jsem i sletové programy v O₂ areně. Je to nádherná podívaná a obrovská práce všech cvičenců. Myslím, že si slet rozhodně zaslouží být zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. A proto jsem ráda petici podepsala.

Co se vám na sletech líbí nejvíce?

Ta souhra, cvičení po částech, jak každá župa má svůj díl a pak se to spojí dohromady.

A k tomu krásná hudba! Já jsem taková plačka, když nastupují cvičenci – třeba tehdy na Strahově, pokaždé mě to dojme. Je to nádhera, která spojuje lidi z celého světa. A to je na tom právě to pěkné.

Říkala jste, že váš strýc byl velký sokol. Můžete krátce shrnout jeho příběh?

Jistě. Narodil se v Rakovníku a od čtyř let chodil do Sokola. Po roce 1948 nesouhlasil s režimem, a tak s kamarádem utekl z vojny do Německa. Schovali se do pivních sudů a tak překročili hranice. Později se dostal do Itálie, kde ho v imigračním táboře objevil pan Bednář z Ameriky. Hrál tam volejbal i další sporty a díky tomu se dostal do USA. Hned první den šel do sokolovny a celý život tam pro Sokol pracoval.

V komunistickém období jste o něm asi moc nevěděla?

Ne. Do svých třinácti let jsem netušila, že mám v Americe strýce. Tehdy za komunismu se nesmělo o tom mluvit, aby to člověk neřekl třeba ve škole. Viděli jsme se poprvé až po roce 1989.

Jak na Sokol vzpomínal?

Když jsem po sametové revoluci pak jela do Ameriky, tak mě tam strýc vzal do sokolovny, ukazoval mi historii, seznamoval mě s lidmi, kteří tam působí. Byla jsem i na dětském sokolském táboře.

Co na vás tehdy zapůsobilo nejvíc?

V tom letním táboře v Americe mě dojala scéna, kdy malá afroamerická dívenka zpívala českou hymnu. Ty děti jsou Američané, ale pořád vědí, že jejich kořeny jsou v Česku. Učí se o tom, mluví o tom a váží si hodnot Sokola. To cvičení spojuje všechny – bohaté, chudé, mladé i staré. Ten zpěv české hymny mě tehdy velmi dojal.

Máte nějakou zajímavou historku o sokolství z rodiny?

Ano, třeba sestra mojí tety jezdila z Filadelfie autobusem cvičit do New Yorku – my jsme tam jeli autem dvě až tři hodiny! A ona tuto vzdálenost jezdila autobusem a pravidelně. A na SPZ u svého auta má napsáno "Nazdar".

Váš strýc se po roce 1989 podílel na obnově Sokola?

Ano. V Americe nacvičoval s tamními sokolkami a sokolíky, a když po revoluci přiletěl do Česka, pomáhal i tady – třeba na Strahově secvičoval skladby.

A vy sama jste někdy v Sokole cvičila?

Ne, narodila jsem se v době, kdy byl Sokol zakázaný. A později jsem měla tři děti, žila jsem na vesnici, kde Sokol nebyl. Ale cvičení mám v sobě – celý život se hýbu, mám sport velmi ráda, chodím plavat nebo vyrazím na nordic walking.

Zvažujete vstup do Sokola?

(smích) V mém věku už asi ne. Nejsem moc na hromadná cvičení – na takzvaná prostná, ale pohyb mám ráda.

Chystáte se na další slet jako divačka?

Určitě! Moc ráda. Když přiletí naši příbuzní z Ameriky, tak se na slety díváme, chodíme společně.

V roce 2024 jsem tedy nebyla, sešli jsme se ale s příbuznými z Ameriky, s dcerou pana Slavíka Julií a jejím manželem. Manželka pana Slavíka už sem nelétá, je jí 91 let a byla tu naposledy v roce 2018 na tom předchozím sletu, je to pro ni už velmi náročné cestovat letadlem přes oceán tak dlouho.

Slyšela jste o letošním sletu v Chicagu?

Ano, byli tam také moji známí, také Američani. Každému se prý líbila naše skladba s hudbou, kde zpíval Karel Gott – to mělo obrovský úspěch.

Proč si podle vás slet zaslouží zápis na seznam UNESCO?

Protože je to tradice, která vznikla tady a rozšířila se do celého světa. Je to obrovská práce dát dohromady všechny cvičence a vytvořit tak nádherné skladby. Takové cvičení nemá nikde jinde obdoby. Myslím si, že je to opravdu unikát, a pokud by se dostal na seznam UNESCO, bylo by to moc pěkné. Reprezentovalo by to hezky naši zemi ve světě.

Když se řekne „Sokol“, co se vám vybaví jako první?

Rozhodně cvičení! I když byl Sokol po roce 1950 zakázán, všude zůstaly sokolovny – místa, kde se lidé setkávali a cvičili.

Jaké hodnoty podle vás Sokol představuje? Jací by členové Sokola měli být?

Určitě férovost – ta by měla být v cvičení i v životě. A také soudržnost, komunita a přátelství.

Jak Sokol vnímají krajané v Americe?

Tam tím sokolstvím i vazbou na české tradice žijí! Svátky jako 28. září tam drží víc než my tady. U nás to za komunistů moc nešlo, ale v USA to pokračovalo, tam hrdost a sounáležitost zůstala.

Co byste Sokolu popřála do dalších let?

Aby měl co nejvíc cvičenců a víc se o něm vědělo, hlavně mezi dětmi a ve školách. Aby tradice žila dál. Samozřejmě pokud jsou slety, tak to tady v Praze žije, o tom žádná. Průvody jsou překrásné. Jde se přes půlku Prahy, to je opravdu krása.

Znáte Tyršův dům?

Ano, byla jsem tu už dřív, když zde v ČR můj strýc cvičil. Znám jeho prostory i díky tetě, když sem ještě létala a cvičila. Byly jsme tady na hřišti na nácvicích.

A co byste popřála Tyršovu domu, který letos oslavil 100 let, do dalších let?

Aby zůstal místem, kde se šíří sokolské hodnoty, protože je to důležité. Právě pro budoucí generace. Aby to inspirovalo děti, aby neseděly jen u telefonů nebo počítače, ale hýbaly se. Aby si šly zacvičit, mohly se potkávat, být spolu – to je podle mě nejdůležitější.

Moc dobře si pamatuji, že když za covidu nešlo cvičit ani se potkávat a chodit ven, bylo to moc špatné pro každého z nás. Taky jsem babička, mám dva vnuky a jsem moc ráda, že si našli cestu a kladný vztah k pohybu.

Děkujeme za rozhovor.

PODEPIŠTE PETICI za zapsání sletu na seznam nehmotného dědictví UNESCO - ZDE.