Jsi na pozici ředitelky Ústřední školy ČOS zhurba půl roku. Za tu dobu se vám podařilo přijít s několika novinkami. O co jde?

V lednu jsme spustili podcast Letem Sokolem, který je určený primárně pro cvičitele a činovníky. Rozebíráme v něm témata, která jim mohou usnadnit práci pro Sokol. Zároveň je to i forma dovzdělávání se. Zatím jsme probrali první pomoc, valné hromady, pojištění nebo třeba pořádání Sokolského běhu republiky. Těší nás, že se to chytlo. Ale podcast je věc, o které se v Sokole mluvilo dlouho. Za Letem Sokolem stojí hlavě metodička Bětka Pálková. 

S čím jsi do výběrového řízení šla?

Škola jako taková funguje dobře, takže jsem určitě nechtěla něco zásadně měnit. Vlastně jsem původně do výběrového řízení šla čistě proto, že jsem měla strach, co se školou bude. Hodně mi záleželo na tom, aby zůstala taková, jaká je – otevřená, příjemná; aby se do ní lidi pořád rádi vraceli. Bála jsem se, aby se s příchodem nového člověka nezavřela, aby to nebyla sterilní instituce, kde probíhá jen výuka. V prvním kole nikoho nevybrali, tak jsem se přihlásila do druhého. Hlavně proto, abych měla čisté svědomí, že jsem udělala maximum. 

Ústřední škola v České obci sokolské zajišťuje vzdělávání. Co všechno děláte?

Jsou to školení, kurzy, semináře, doškolování, pořádáme ale i webináře. Naší snahou je mít v Sokole edukované cvičitele a cvičitelky, odborníky, kteří hodiny povedou zajímavě a poradí si i ve složitých situacích. Ty roviny jsou dvě. Školení mají připravovat nové cvičitele tak, aby jich v jednotách bylo co nejvíc, a tím rostla i členská základna Sokola. Druhou rovinou je doškolování stávajících cvičitelů. Tím základním seminářem je školení III. třídy všestrannosti v rozsahu padesáti vyučovacích hodin. Ti, kdo získají osvědčení, mohou samostatně vést hodiny všestrannosti. 

Máš taky nový tým. Představ nám nové kolegyně…

V březnu náš tým doplnila další metodička Eva Matoušková, kterou už řada lidí zná ze školení. Je členkou Sokola Praha Královské Vinohrady, kde je cvičitelkou. Sama taky jezdí na závody všestrannosti. Jasnou pozici v týmu ale už dva roky má referentka Lucka Medunová. Vždycky říkám, že pódia na XVII. všesokolském sletu by se bez ní neuskutečnila. Odvedla skvělou práci a vlastně ji odvádí pořád. Náš tým bohužel opustila druhá metodička Alena Hanušová, skvělá basketbalistka, která dostala nabídku opět reprezentovat Česko. Tak té teď držíme palce, aby se jí dařilo a hledáme za ni náhradu. 

V Sokole už působíš desítky let. Jak ses do něj dostala?

To bylo v roce 1992. Sportovala jsem od dětství. Na základní škole jsem chodila do sportovní třídy, kde jsem plavala. Na střední jsem se věnovala šermu, konkrétně fleretu. Trénovala jsem dvoufázově až do doby, než jsem nastoupila do práce. Pak už to nešlo. 

Na fleret jsi přišla jak?

Byla to úplná náhoda, vlastně už ani nevím. Jen si pamatuju, že rodiče mi pořád tvrdili, že jsem alergik, proto nemůžu dělat venkovní sport. A na míčové sporty jsem úplně levá, to by nefungovalo. 

Do Sokola jsi šla tedy až po škole?

Začátkem 90. let jsem řešila, kde budu bydlet. Existovala varianta, že se odstěhuju z Prahy. Proto jsem přemýšlela nad něčím, co by mi pomohlo uplatnit se i jinde. Protože jsem byla sportovně založená, rozhodla jsem se udělat si cvičitelský průkaz. V té době jsem si našla nejbližší jednotu, což byl Sokol Spořilov. Zhruba za rok jsem se stala náčelnicí a v roce 1995 pak náčelnicí župy Pražské-Scheinerovy, což trvá dodnes. Narodily se mi děti a po mateřské jsem měla jen dvě možnosti, buď pracovat v mateřské škole, nebo jít pracovat do Tyršova domu a pomoct se sletem v roce 2006. V září 2005 jsem nastoupila a měla jsem tehdy na starosti oblečení cvičenců. Od roku 2007 jsem pak byla metodičkou Ústřední školy ČOS. V té době jsem si také udělala školení cvičitele všestrannosti I. třídy, což je v tomto směru nejvyšší možné vzdělání.

Specializuješ se na cvičení rodičů s dětmi a na předškoláky. Co tě na této kategorii nejvíc baví?

Ty malé děti ještě utáhnu na broučka nebo třeba na žížalu. Ta motivace je snadná. Na rozdíl třeba od Letní prázdninové školy, kdy tu máme puberťáky. Jako dávám je, ale připadám si jako matka pluku, mám pocit, že je někdy drezuruju, jsem často vůči nim v opozici.

Ale je to komunikace nejenom s dítětem, ale i s rodičem…

S tím nemám problém. Mluvím na děti a obrazně oslovuji rodiče, takže vědí, co mají dělat. Když řeknu, aby Pepíček udělal křídla, je to zároveň informace i pro jeho rodiče, že má třeba pomoct. Za těch třicet let už to mám najeté. Navíc pořád cvičím ve dvou jednotách. Kromě Spořilova asi 23 let ještě hostuju jako cvičitelka v Sokole Pražském. Vedu tam dopolední cvičení rodičů s dětmi. Na Spořilově jsem vlastně jen pomocnou cvičitelkou, což mě baví, protože přijdu, odcvičím a nemusím se o nic starat. Jsem ráda, že jsou na mě v mém domovském Sokole tak hodní. 

Poslouchají děti?

Poslouchají, ale hodně se to změnilo. Když jsem začínala, stačilo na dítě houknout, to se leklo a bylo hodné celou hodinu. Dnes na dítě houknu, pak ho oslovím, pak k němu dojdu a z oka do oka mu něco povím. Třeba: „Pepo, nech toho!“ A pořád se nic neděje. Spousta dětí nemá z domu žádný řád a mantinely, rodiče nejsou důslední. Takže ty děti jsou naučené, že když se řekne ne, za chvíli se jim to stejně povolí. Proto na to nereagují. Ale bohužel už ani jejich maminky nebyly vychovávané k důslednosti. 

Zmínila jsi školení I. třídy všestrannosti, který by se měl letos otevřít. Jak se to vyvíjí?

My jsme kdysi byli historicky první partou deseti lidí ze Sokola, kteří to zvládli bez vysoké školy. Tehdy jsme na kurzu byli dohromady s lidmi z různých svazů, třeba s atlety nebo boxery. Podařilo se nám něco podobného letos domluvit s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Podařilo se nám sehnat zájemce z řad Sokol a o všem budeme včas podrobně informovat. 

Podle čeho vybíráte, jaké semináře nabídnete?

Základní je poptávka odborů všestrannosti a sportu. Oni nám řeknou, co, nebo koho chtějí vyškolit. Potom samozřejmě reagujeme na podněty z jednot a žup. Někdy taky narazíme na skvělého lektora, kterého chceme představit dál, protože inspirace není nikdy dost. V Ústřední škole ČOS se navíc sami pravidelně vzděláváme a naše poznatky taky šíříme dál, hledáme nové pohledy, nové směry. Vloni jsme třeba nabídli první seminář Superjoint, který učí pracovat s vlastním tělem. Teď na něj chceme navázat seminářem Resety, což bude o pohybu z místa, o lezení. Určitě bychom chtěli vymyslet nějaké školení na práci s hudbou. 

Co cvičitele na seminářích nejvíc zajímá?

Chtějí maximální využitelnost informací, které na školeních a seminářích získali. Ptají se na to, jestli získané znalosti můžou využít přímo u nich v tělocvičně. Je pro ně důležité, aby mohli vše, co načerpají, co nejjednodušeji použít v jejich prostorách. A sokolovny nejsou všechny stejné. 

Máš dlouholeté cvičitelské zkušenosti. Jaký by podle tebe měl být dobrý cvičitel?

Empatický, spravedlivý, měl by vědět, co dělá a měl by umět taky dobře improvizovat. Někdy si připravím hodinu a najednou po pár minutách zjistím, že to nefunguje, že cvičenci jsou ten den třeba víc nepozorní. Tak pak se nesmím bát změnit plán, což většinou pomůže všeobecně dobré náladě a také to cvičencům přinese víc, než kdybych trvala za každou cenu na svém. 

Máš dva syny. Jak je ovlivnil Sokol?

Kluci mají členství od narození, ale musím říct, že Sokolem spíš proběhli. Oba jsou hodně sportovně založeni. Dominik zakotvil v Sokole Praha Libeň, kde se věnuje přetahu lanem. Jezdí i na mistrovství světa nebo Evropy. To ho hodně chytlo, i když pořád je to primárně velký skaut. David hrál vodní pólo a jeho tým dokonce vyhrál českou ligu. My mu s úsměvem říkáme „naše modelka“, protože pro Sokol nafotil už několik kampaní, naposledy na sletové oblečení. Ale úplně poprvé jsme ho fotili už ve čtyřech letech do popisu sletové skladby Korálky. Přestože chodil do Sokola jen jako malý, tak když byl v deváté třídě, přišel za mnou s kamarádem, že mi děkují, že to, co jsem do nich natloukla v Sokole, když byli v první třídě, jim vystačilo dalších osm let. 

Co dal, nebo spíš pořád dává Sokol tobě?

Poznala jsem opravdu hodně lidí. Už nejsem schopná si všechny pamatovat, ale pravidelně se stává, že moje maminka narazí na někoho třeba v Beskydech nebo v autobuse na dovolenou, kdo řekne: „Jé, Dana je tvoje dcera? Tu znám…“ Mě práce s lidmi baví. Nebaví mě před nimi stát třeba před tabulí. I když jsem teď sedm let učila na střední škole. Baví mě s nimi ta interakce v tělocvičně. Nemám problém zorganizovat čtyři sta lidí, aby nastoupili do letadla, jako třeba když jsme letěli na gymnaestrádu. To je pro mě přirozené a nevadí mi to. Ale stát tak, aby na mě všichni koukali, to mě stresuje a s věkem se to vůbec nelepší, i když mi všichni tvrdí, že by mělo. 

S některými členy vaší jednoty se potkávám na hromadných odběrech krve. Vypadá to, že máte hodně dobrou partu, je to tak?

Naše jednota je prostě skvělá. Neuvěřitelně se zvedla. Je to vlastně malinká tělocvična o rozměru sotva volejbalového hřiště. A přitom máme z naší župy nejvíc členů, víc než tisíc. Je to opravdu úžasný kolektiv. Doufám, že to vydrží hodně dlouho.