Jaký sport byste jako bývalá vrcholová sportovkyně doporučila dětem?

Jakýkoliv, důležité je se prostě hýbat. Ale myslím si, že nepsanou povinností rodiče je ukázat dítěti všechny základní sporty, když to jen trochu jde. Každý by měl umět běhat, plavat, jezdit na kole a dostat se někdy na lyže, možná na brusle. Jenom si to prostě vyzkoušet, protože to jsou základní pohybové dovednosti. Já jsem s dcerou začínala s kombinací atletiky a gymnastiky. Na gymnastiku chodila dvakrát týdně do oddílu ve škole. Nebyl to žádný špičkový klub, kde by se tlačilo na závodění, ale dal jí dobré základy. Skončila v době, kdy skákala přemet přes koně. Takzvaně zdravá gymnastika je jak pro kluky, tak i pro holky skvělým základem pro jakýkoliv sport. Děti se naučí ovládat své tělo, přirozeně rozvíjejí sílu a obratnost. V Sokole máte výhodu, že v něm má sportovní gymnastika velkou tradici a jste v ní velmi dobří. 

Nedávná studie České školní inspekce zjistila, že se úroveň tělesné zdatnosti dětí od 90. let zhoršila, což asi není překvapivá zpráva. Co Vás z jejích výsledků zarazilo nejvíc?

Pro mě, jako pro člověka, který se celý život zabývá sportem, jsou ty výsledky opravdu smutné, dokonce bych řekla, že až děsivé. Co mě překvapilo, je zjištění, že aktuálně jsou na tom hůř děti z vesnic. Může za to asi víc faktorů, obecně to ale potvrzuje jednu důležitou věc: děti se přestávají hýbat přirozeně. Ve velkých městech to ještě dokážou nahradit kroužky, ale výsledky na vesnicích jasně ukazují, že děti přijdou domů ze školy, nebo jsou mnohdy spíš přivezeny autem rodiči, a sednou si k počítači. To se musí projevit. Je to vidět i dál ve vrcholovém sportu. Pořád máme pár silných, výjimečných jedinců, ale v takovém tom silném středu jsme vyklidili pole. 

Co když rodiče peníze na kroužky prostě nemají?

Výmluva na to, že nemám peníze, u mě neobstojí. Ať se na mě nikdo nezlobí. Vždycky je nějaké řešení. Rozumím tomu, že když si Vaše dítě vybere třeba hokej, který je hodně finančně náročný, nemusí na to každý mít. Ale oddílů nebo kroužků je spousta, a vždy se dá něco vymyslet. Co chci ale zdůraznit, je, že to, jestli se děti hýbou, závisí primárně na životním stylu jejich rodičů. Pokud jste aktivní rodina, chodíte na výlety, jezdíte na kole, prostě trávíte volný čas sportem, dítě si tento návyk osvojí. Je nesmírně důležité jít příkladem. Dítě v pubertě třeba na chvíli přestane sportovat, ale často se pak ke sportu zase vrátí. A bude se mu vracet snadněji, než kdyby mělo začínat úplně od nuly, protože tělo si ten pohyb pamatuje. Moje dcera do svých čtyř let se mnou jezdila po světě po závodech a soustředěních. Vím, že je to velmi nestandardní život, ale jen co trochu vyrostla, jezdily jsme mikrobusem, protože jsem jí vozila tříkolku, pak kolo a potom malé lyže. Bylo pro mě důležité, aby k pohybu získala vztah.

Pomohlo by k rozpohybování dětí, kdyby na školách bylo víc hodin tělocviku?

Myslím, že je to celospolečenský problém – koncepce sportu, rodiny i školy. Pro politiky momentálně sport není prioritou. Navíc i sport jako takový má svoje vnitřní problémy. O navýšení hodin tělocviku ve školách vedeme debatu už několik let, ale já jsem přesvědčená, že nejsou dobře využité ani ty, které jsou v osnovách nyní. Neříkám, že víc hodin nepodporuju, ale spousta dětí nosí do tělocviku omluvenky, takže je jedno, jestli jsou omluvené ze dvou nebo ze tří hodin. Důležitá je náplň těch hodin, šikovní učitelé a rodiče, kteří nebudou děti podporovat ve vyhýbání se pohybu. 

Skvělou náplň mají určitě cvičenci v našem spolku. Jak Vy Sokol a jeho roli v dnešní společnosti vnímáte?

Mě znají všichni jako lyžařku, ale už jako malá jsem zkoušela různé sporty. Jezdila jsem na kole, bruslila, dělala všechno možné. A zůstalo mi to dodneška. Teď už je to spíš běhání a kolo. Na lyže se tak často nedostanu, ale pořád nemůžu bez pohybu být. Vím, jak důležitá je všestrannost. Je, až na naprosté výjimky, základem pro všechny sporty. A Sokol je pro mě synonymem všestrannosti. Není tedy divu, že spousta dnes vynikajících sportovců prošla v mládí právě Sokolem. Zároveň je pro mě synonymem sportu pro všechny. Ne každý je orientovaný na závodní sport. Spousta dětí nechce závodit, chce jen sportovat. V tom případě je Sokol naprosto skvělou volbou. 

Jakému sportu se dnes věnuje Vaše dcera Lucie?

Dělá atletiku, běhá 400 a 800 metrů. Dřív hrála tenis, od nějakých deseti do šestnácti let. Sama si ho vybrala, protože jejím velkým vzorem byla Petra Kvitová. Chtěla být jako ona. Brzy jsme ale zjistily, že hráčky, které s tenisem začaly třeba v pěti, už nedožene. U většiny sportů není vůbec problém začít v deseti letech. Ale zrovna u tenisu a třeba i u gymnastiky právě ten včasný začátek, myslím, hraje velkou roli. Hodně se snažila, hrála opravdu pořád, ale pak přišel problémový rok s mnoha zraněními. Tehdy jsem se dcery zeptala, jestli by nedávalo větší smysl vkládat tak velké úsilí do jiného sportu, že tenis není jediný. Ona nevěřila, že by to bylo v 16 letech možné. Ale přešla na atletiku a zdá se mi v tom prostředí daleko šťastnější. 

Potkávala jste na závodech nebo turnajích své dcery mnoho ambiciózních rodičů? 

Myslíte ty, co nikdy žádný sport nedělali, natož ten vrcholový, ale rozumí všemu nejlíp? Ano, těch, co zpoza plotu koučují a vstupují do práce trenérů, jsem viděla spoustu. Takoví rodiče mohou mít na vývoj dítěte velmi neblahý vliv. Oni jsou pro své malé děti největší autoritou, a proto hodně záleží na tom, co dětem říkají, jak se k nim chovají. Je to pak hodně složitá úloha pro trenéra, který to musí vše nastavit tak, aby jednak respektoval důležitou roli rodičů, protože bez nich to nejde, ale zároveň docílil toho, aby se mu do trénování nepletli. Rolí rodičů je najít dobrý klub a dobrého trenéra, a potom mu už umět dítě přenechat. 

Co může vrcholový sport dětem dát?

Děti formuje, pokud soutěží. Uvědomují si, že pro to, aby se zlepšily, musejí víc pracovat. To ale dává i amatérský sport. V Sokole třeba na různých přeborech, pokud vím. Rozdíl mezi amatérským a vrcholovým sportem je spíš v osobních ambicích, které ty dané jedince ženou až na hranu možného. Samozřejmě je to spojené s tím, že talent na vrcholový sport a schopnost vyniknout třeba i na mezinárodní úrovni nemá zdaleka každý. To už v sobě musí mít ještě něco navíc, co ho táhne tak, že ví, že mu ta dřina stojí za to. Jsem přesvědčená, že rodiče můžou děti nasměrovat do závodů na úrovni klubů nebo republiky. Tam můžou děti ještě postrčit. Ale výš? To už musí být rozhodnutí toho daného člověka, tady už to za děti nemůžou chtít rodiče, to nedopadne nikdy dobře. Já jsem se taky snažila dceru nasměřovat, ale nikdy bych si netroufla jí plánovat kariéru velkého sportu. 

Momentálně se naplno věnujete přípravě ČEZ Lipno sport festivalu. Co nabídne letošní 12. ročník?

Hlavní myšlenka akce je totožná s tou sokolskou – sport pro všechny. Jsou tam jak závody, tak spousta příležitostí si nějaký sport prostě jen vyzkoušet. Pro děti je to třeba lezecká stěna nebo cyklistická dráha. Máme i den s paralympijskými sportovci, protože sport handicapovaných je na Lipně vítán a má tam svůj program. Můžete si také třeba zaveslovat s Vaškem Chalupou nebo si zašermovat s Vaším ambasadorem Alexem Choupenitchem. Ti, kteří by měli ambici závodit, jsou zváni hned na první víkend, a to 12. srpna, kdy se pojede velký cyklistický závod. Celý festival končí lipenským půlmaratonem a takzvanou desítkou.

Uvidíme na startu některého ze závodů i Vás?

Jestli mi zdraví dovolí, poběžím lipenskou desítku a poprvé si tak zazávodím s dcerou, která bude na startu taky. To by pro mě byl velký zážitek. A asi pojedu i na kole. I když mám v době konání festivalu samozřejmě spoustu povinností, tohle si nemůžu nechat ujít. 

Vím, že festival je pro Vás srdeční záležitostí. Proč?

Stála jsem u zrodu této myšlenky, kdy se pár lidí domluvilo, že udělá sportovní „festiválek“. Letos pořádáme už 12. ročník, který není jen o sportu, ale i o zábavě a kultuře. Chceme přinést radost lidem, kteří rádi tráví léto sportem. Cílem festivalu je podpořit aktivní životní styl celých rodin a na Lipně jsou k tomu ideální podmínky. Víte, já v Praze chodím na spoustu schůzek nebo jednání a někdy mám pocit, že se v té oblasti sportu nikam moc neposouváme. Je to pořád dokola. Tahle akce je pro mě adrenalinem, vše musí být na ten daný den perfektně připravené. Je to něco, co má začátek a konec, a to mě moc baví. A pak mi třeba i někdo poděkuje a řekne, že by chtěl přijet příští rok zase. To je pro mě největší odměnou.