Tehdy prý jeden z bývalých členů předsednictva prohodil k Janu Pelikánovi, redaktorovi Věstníku sokolského: „Chlapče, to je náš ženský Jindra.“ Srovnání Marie Provazníkové s legendárním náčelníkem Jindřichem Vaníčkem rozhodně nebylo zcestné. Koneckonců pouze Jindřichu Vaníčkovi a Marii Provazníkové byl jako jediným náčelníkům v celé historii Sokola uspořádán za jejich života narozeninový sborník – Vaníčkovi v roce 1932 u příležitosti jeho sedmdesátin, Provazníkové roku 1940, kdy slavila své padesátiny.

Marii Provazníkovou však s Jindřichem Vaníčkem spojovalo mnohem více. Podobně jako Vaníček se těšila velké oblibě a autoritě. Byla rovněž proslulá svou neúnavností, důrazností a vysokými nároky. Do schůzí náčelnictva žen zavedla podle vzpomínek jedné své spolupracovnice přísnou kázeň. Nikdo se prý neodvažoval porušit naprosté ticho, referentky musely být bezvadně připravené – zkrátka „vojna jako řemen“. Vaníčkovi se Provazníková dále připodobňovala ve své reformní práci na poli sokolského tělocviku. Zatímco Vaníček v Sokole například popularizoval šerm, Provazníková se zasadila o zařazení lyžování do sokolského programu. Cvičenky vedla dále k bruslení, krasobruslení, táboření, plavání a veslování, reformovala také ženská prostná cvičení. O tom všem neúnavně psala. Prostná v příkladech, Příprava na závody, Táboření sokolských žen a dorostenek jsou názvy jen některých jejích publikací. Odborných článků z jejího pera je nespočet. Novinářské schopnosti Provazníkové ostatně vysoce hodnotil i vzdělavatel ČOS Antonín Krejčí. „Psát v podvečer kdesi v koutě cvičiště, mezi zavazadly v ruchu nádraží či ve vlaku“ nebylo údajně u Marie Provazníkové žádnou vzácností.

Za svého působení ve funkci náčelnice se Provazníková spolupodílela na organizaci tří všesokolských sletů, a to v roce 1932, 1938 a 1948. Zejména sletové vystoupení žen roku 1938 s proslulým rejem 30 000 cvičenek přineslo Marii Provazníkové velké uznání a slávu. Krátce po sletu 1948 vedla sokolské družstvo na olympijské hry v Londýně. Z nich se do Československa již nevrátila. Okolnosti ji donutily odejít do emigrace. Novým domovem se jí staly Spojené státy americké. V New Jersey pracovala jako profesorka tělocviku, mimo to se ale nadále věnovala Sokolu. Pomáhala založit Ústředí československého sokolstva v zahraničí, které si předsevzalo chránit sokolský odkaz tak dlouho, dokud v Československu nepominou totalitní poměry. Uchování a pěstování sokolských demokratických idejí Provazníková považovala za jeden ze svých životních úkolů, jak mimo jiné prokázala již mezi lety 1939 až 1945 a 1945 až 1948. Navzdory vysokému věku se proto v Ústředí československého sokolstva v zahraničí po několik let angažovala jako místostarostka, náčelnice i redaktorka věstníku a vykonala „nepředstavitelně mnoho práce“, jak uvedl jeden s dlouholetých činovníků Ústředí.

Události roku 1989 v Československu naplňovaly Marii Provazníkovou velkým zadostiučiněním, do své vlasti se již ale nestihla podívat. Během příprav na cestu zkraje roku 1991 zemřela. Při smutečním aktu v tělocvičně Sokola New York zazněl z magnetofonu její hlas, jenž nabádal: „Prosím vás, abyste zůstali věrni Tyršovi a Masarykovi, abyste vždy zůstali pravdiví a pravdomluvní. Jen v pravdě je skutečné sokolství, jako to bylo za první republiky – tenkrát jsme si všichni věřili, a proto se nám práce dařila.“ Několik měsíců po této tryzně byla urna s popelem Marie Provazníkové převezena do Prahy a uložena v sokolské hrobce v Praze-Strašnicích, kde je mimo jiné pochován i Jindřich Vaníček. Oba velcí náčelníci se tak opět sešli.   

Text: Martin Klement